Dilema

Člověk většinou nechce být v kůži jiných lidí. Rozhodně by se mi nechtělo budit se ráno strašlivým dilematem, koho dnes pomluvím, do koho zezadu, ale transparentně, kopnu, komu ve správní radě protikorupčně rozdělíme nějaký ten desetimilion, koho mediálně odsoudím a popravím, kousat si vztekle nehty nad tím, že existují podivná individua, jimž se snad nelíbí ryze protikorupční úplatek protislužbou (ve smyslu: vytrhám zadarmo zuby za nový karburátor, anebo dám potřebnou akreditaci za změnu názvu z fakulty na ústav). Jsou navíc rána, byť slunná a jasná, kdy bych například v kůži jedné nejmenované předsedkyně chtěl být ještě mnohem méně.

Ne, že by se mi snad občas nehodila podrobná znalost ruštiny, získaná usilovným vysokoškolským studiem, nebo nezlomná víra ve vítězství komunismu v Americe. Samozřejmě bych naopak nestál o to, připíjet si na zmar plzeňských práv s podivným studentem a profesorem, kteří si z poškozování vlastní školy udělali byznys (rusky: biznis, ovšem azbukou), především proto, že mám tu školu a lidi na ní rád. Ani bych, korektně a hrdě ukryt za sklenkou, nechtěl transparentně předstírat, že se bavíme o něčem úplně jiném, než o akreditaci školy, kam pan profesor utekl poté, co se ukázalo, že pokud fungují demokratické mechanismy, na rozdíl od jím oblíbeného diktátu strachu, žádnou pořádnou židli nedostane.

Ne, dnešní dilema je skutečně kruté. Zprávám totiž vévodí zvěst, že policie prověřuje hospodaření pana ministra kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti, podle toho, jaké noviny čtete.

Paní komisní se přece na podzim 2009 dala slyšet, že nebude-li zvolen děkanem právě on, školu zruší (což sice nemůže, ale znělo to hrdě). A pan nyní ministr poté, co byl skutečně zvolen, neprohlásil pravdivě, že všechny její předem vyřčené soudy jsou nesmysly, ale naopak korektně a transparentně potvrdil i ty, jež byly nesmysly na první pohled. Hned první skandál přece vypukl proto, že plzeňská práva měla uznávat nekvalitní a nerovnocenné ukrajinské vzdělání z vysoké školy v Užhorodu. Ovšem podle § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách) to mohl dělat, a dělal, vždycky jenom rektor. A taky tam byla nějaká vyhláška MŠMT č. 249/2009 Sb., podle které to užhorodské vzdělání je plně rovnocenné s českým. Tu vyhlášku ovšem kupodivu nepodepsal nikdo z plzeňských práv, ale PhDr. Kopicová, tehdejší ministryně školství, mládeže a tělovýchovy.

Ba co víc, za pouhý milion či dva půjčil pan ministr svého náměstka k inspirujícím výpočtům typu 5:2=6 (pětičlenná komise, schopná se usnášet polovinou členů, se může usnášet, když jich dorazí šest, srov. univerzitní č.j. R-373–10 a další), jež tak skvěle korespondují jejím matematickým objevům, že 13 (profesorů a docentů na olomouckých právech, která mají akreditaci, dokonce doktorskou, v pohodě) je víc než 25 (profesorů a docentů na plzeňských právech, jež pohodu rozhodně nemají), ba dokonce, že 1,5 (filozofických docentů a profesorů) je víc než 25.

Jenže na druhé straně pod tlakem vidiny možná až sta tisíc voličů řekl, že je šťastný, že plzeňská práva budou pokračovat.

Tak co teď? Popravit? Nepopravit? Sežrat? Nesežrat?

Babo, raď. Případně, poraď si.

Sdílej s ostatními:

« Zpět