Dubnové memoáry

Zase jednou máme potvrzeno, že žijeme v právním státě. Jak nás informovaly noviny, ba i Novinky, jedno nejmenované Ministerstvo spravedlnosti začalo proti podpisu rozdávat vybraným právníkům nový občanský zákoník. Sice jich připravilo jen pět set, ale i to myslím výrazně převyšuje počet lidí, kteří jsou ochotni příslušnou normu číst (řekl bych asi stokrát).

Pokud by se někdo z těch nevyvolených hodlal věnovat právnímu masochismu, nemusí chmurně věšet hlavu. Jednak může po antikvariátech sehnat spoustu všelijakých starých tisků o předhabsburských městských právech a jejich pomocí řešit všechny situace, jež přináší jedenadvacáté století, jednak může zvolit i jiné, progresivní metody, například regresní hypnózu. S pomocí zručného hypnotizéra by se aspoň někomu mohlo povést zjistit, že byl například v Chammurapiho časech renomovaným právníkem a tudíž by měl, takříkajíc, načteno.

Chammurapiho kodex ostatně, jak to vypadá, inspiruje víc, než bychom si mysleli. Taky stanovil, že neznalost zákona neomlouvá, a přitom byl vztyčen na dvoře chrámu, kam směli vstoupit jen vyvolení. Že Vám to taky připomíná nynější podpisovou akci?

Když už jsme u těch vzpomínek na zašlé časy, včera prý na vzpomínkovém setkání diskutovaly o hrůzách na plzeňských právech za okázalého nezájmu diváctva tři intelektuálně a charakterově zcela vyrovnané osobnosti: paní komisní, pan profesor, který s ní popíjí na zmar své původní alma mater a možná také na akreditaci té nové, ryze soukromé, a pan bývalý, leč přesto zřejmě věčný, pseudostudent. Jako každý normální člověk jsem ten pořad nesledoval, ba dokonce jsem o něm ani nevěděl, ale kdybych věděl, mohl bych poradit. Kromě vzpomínání na pochybení, jež diskutující svého času tak pracně vymysleli, bych mohl napovědět, že by paní komisní mohla rozhořčeně, leč pravdivě, poukázat na to, že studenti plzeňských práv trestuhodně lhali. Nebo jen přeháněli?

V únorových mrazech na svých bílých demonstracích přece mávali transparenty například s nápisem: Návrat soudružky totality! A přitom (mimo jiné i díky nim) se žádný takový návrat nekonal a navzdory moudrým radám paní komisní se svět stále potácí v bahně demokracie.

Před soudem navíc zrovna stojí (zatím jako svědek) pan kmotr, který podle posledního pana ministra školství používá pana ministra kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti, podle toho, jakou tiskovinu upřednostníte, coby svého maňáska (i když pana nejvyššího státního zástupce mu laskavě schválil hned na první společné schůzce). Což nám může připomenout, jak pan maňásek, pardon, pan ministr, svého času razil zásadu, že studenti plně odpovídají za pořádek v univerzitní knihovně, a to i kdyby do ní ani nepáchli, za čitelnost podpisu svých učitelů (radostně jsem si před řadou měsíců v této souvislosti dovolil připomenout, že nečitelnost mého podpisu byla vytýkána sotva deseti absolventům) a jiná zcela zásadní pochybení. Jak jsem si také dovolil připomenout, skončilo to až tím, že jedna velmi renomovaná advokátní kancelář musela napsat podrobnou analýzu, že studenti nejsou povinni uchovávat ani posmrkané kapesníčky, ani autogramy svých učitelů. Naštěstí pan ministr není vůbec mstivý, ba toto ohavné slovo snad ani nezná, takže ona kancelář byla neprodleně vyhnána ze služeb jeho ministerstva ne snad z nějaké podlé, nízké msty, ale proto, že ministerstvo má svých dobře placených expertů dost a advokáty tudíž nepotřebuje.

Nyní, jak se zdá, má ministerstvo svých dobře placených expertů a jejich opakovaných zářných úspěchů konečně opravdu dost, takže si najalo pro změnu advokátku.

Pro případ, že by snad převážil tehdejší názor páně ministerský, že student je naopak povinen uschovávat doklady o všem, co během studia dělal, dovolil jsem si doporučit nakupovat toaletní papír hnědé barvy (coby přece jen pro sbírkové účely esteticky přijatelnější).

Když už jsme u toho připomínání, pan doktor Nespravedlnost posléze vznesl obžalobu na akademické svobody na plzeňských právech, protože se protivily všemohoucnosti a vševědoucnosti paní V.D., vznášely námitky bez předchozí porady s ní, nezvolily do dobře placených funkcí odborníky na vše, ačkoli se s nimi paní V.D. dobře popíjí, naopak, klidně si přijímaly profesory a docenty od ní neposvěcené. Nelze připustit, hřímal pan doktor Nespravedlnost, aby akademické svobody měly svou hlavu (a proto navrhl její useknutí za ranního kuropění, jak můžeme dodnes vidět na studentském videu).

Funkce už mi pomohla v kariéře a není moje práce dělat pouhého děkana. Ale bude-li zvolen ten správný děkan (totiž pan profesor, se kterým paní komisní tak ráda popíjí) , bude potvrzena nejen magisterská akreditace, ale i rigorózní řízení. Jsem s Dvořákovou dohodnut, že do 14 dnů v médiích řekne, že plzeňská práva jsou v pořádku, huhňal naopak, ale ne, pardon, to už je jiná nahrávka. Ta, co prý je k vidění na facebooku?

« Zpět