Dubnově nahrávací

Možná to nakonec bude nová móda. Jsou lidé, které by jiní neposlouchali, ani kdyby jim za to platili, případně vytrhali zuby zdarma (pozor, zuby nechat: úplatek protislužbou). Ale když se nechají nahrát, třeba to přece jen aspoň někoho zaujme a oni tudíž budou moci sdělit světu něco, co ho bytostně nezajímá.

Vzpomeňme, jak si paní komisní svého času vykládala s odrodilým studentem a odrodilým profesorem, co pěkného, vlastně nepěkného, by se na jejich alma mater dalo vymyslet, aby to znělo zajímavě a paní komisní to zcela zaslouženě poslalo na prkno, totiž na prkna, samozřejmě na ta, jež podle ní znamenají svět. V mezidobí si se zmíněnými odrodilci mohutně přiťukávala vínkem, snad proto, aby konečně zaznělo taky něco aspoň trošku smysluplného (totiž cinkání skla).

Pan student potom odložil sklenku (aspoň zvenku to tak vypadalo) a se svými početnými příznivci (představujícími, považte tu sílu a reprezentativnost, skoro čtvrt procenta všech studentů plzeňských práv) podrobil svou alma mater tvrdé kritice stejně jako v minulých obdobích. Ovšem taková kritika, jak známo, je především věcí kvantity. Není-li dost kvantity, není ani kritika dost tvrdá, ale spíše jen taková trochu tvrdá, vlastně (jak jsme všichni dobře viděli a slyšeli) jen taková natvrdlá.

Ostatně, nutno říci, že vína a paní komisní milovný student jen následoval veliké vzory. S velkorysostí, laskavostí a vlídností sobě vlastní přece ani paní komisní, ani její doktor Nespravedlnost, nepodrobili plzeňskou právnickou fakultu krutě tvrdé kritice. Naopak, s hlubokou lidskostí ubrali velice na kvantitě své kritiky, takže rozhodně nebyla příliš tvrdá, ba dokonce ani tvrdá, jen trošku tvrdá, prostě taková natvrdlá.

Paní komisní si samozřejmě může podobnou velkorysost dovolit. Co na tom, že současnou vládní krizi média překvapivě probírají s úplně jinými politology, nežli s ní? Vždyť ona je ta, o které psal i Albert Einstein, dokonce dvakrát, a to ji ani neznal osobně. Připomeňme si třeba její druhý, letošní, pokus potopit krajně nesympatickou plzeňskou právnickou fakultu. A co na to Albert? Pokud opakujete stejný pokus a čekáte jiný výsledek, pak jste idiot, poznamenal k tomu pan Einstein.

A podruhé? Nekonečné jsou jen dvě věci, napsal, vesmír a lidská blbost. Ale tím vesmírem si nejsem jist.

Pan ministr kmotrovské spravedlnosti, nespravedlnosti či čeho vlastně (v každých novinách je to jinak) zatím zahájil rozdávání nového občanského zákoníku (vyvoleným a proti podpisu). Kdyby se ten skvělý materiál líbil, mohl by se klidně dočkat i celé řady překladů do cizích jazyků (a kdybychom měli dost štěstí, mohl by časem být přeložen třeba i do češtiny). Pan ministr s nevšední skromností sobě samému vlastní nám také prozradil, že nový občanský zákoník znamená konec komunistického prá­va.

Svatá pravda! Nový občanský zákoník znamená konec komunistického práva. A kdyby jenom komunistického!

Hlavně nám však pan ministr u příležitosti výslechu svého kmotříčka soudem dokazuje, že výrok bývalého ministerského kolegy z rezortu školství o tom, že je pouhým maňáskem svého kmotra, byl minimálně nadsazený. Samozřejmě, že pana kmotra doprovázel, kam bylo třeba, to se přece musí.

Ale nechal do světa uniknout nahrávku (je ke slyšení např. na You Tube: Dohoda s Dvořákovou.wmv), ze které plyne, že s paní komisní se na tom, že z výšin svého majestátu přizná plzeňským právům všechny potřebné akreditace, budou-li do lukrativních funkcí navoleni lidé jí i jemu blízcí, ba dokonce že paní profesorka v takovém případě fakultu pochválí v médiích, dohodl úplně sám a že svého kmotříčka tentokrát nedoprovázel. Slyšíte, jak pěkně sám se s onou starší dámou domluvil, a vůbec se jí přitom nebál?

« Zpět