Mata Hari

Stará moudrost praví, že ten, kdo má rád salámy a politiku, by nikdy neměl vidět, ba ani zahlédnout, jak se obojí dělá. Snad proto zaznívalo svého času tolik hlasů, že když už někdo tou salámotvornou procedurou výroby politika prošel, bylo by škoda ho někam zahodit: někdo jiný by totiž potom musel všemi těmi obludárii projít znova. Snad proto, a pochopitelně taky ve veřejném, konkrétně svém vlastním zájmu, se někdy před dvaceti lety paní komisní, jež ovšem tehdy ještě nebyla paní komisní (ba její komise tehdy ještě trestuhodně ani neexistovala) tak zasazovala o to, aby členové bojového předvoje dělnické třídy, onoho společenstva nejlepších a nejuvědomělejších, dostali další šanci.

Z oněch dávných dob pochází třeba její skvělá úvaha: Staré struktury a lustrace v novodobých dějinách, podle které by bylo opravdu zásadní chybou nevyužít vynikající erudice a zkušeností oněch starých struktur, mezi které autorka tolik let patřila a mezi kterými dlouhé roky úspěšně působila, takže jejich skvělé lidské i profesní vlastnosti sledovala zblízka, tak říkajíc z první ruky. Dnes se ovšem trochu lépe čte dodatečné vysvětlení, že vlastně působila v oněch starých strukturách jako zrádce, neboť chtěla bojový předvoj dělnické třídy polepšit, a to zevnitř.

Odhlédněme teď od onoho rčení, že kdo zradil jednou, zradí vždycky, konec konců to pravil jen nějaký mongolský feudál (Džingischán).

Možná, že se po dalších generacích, třeba po dalších dvaceti letech, dozvíme, že po vzoru sličné Mata Hari ve skutečnosti prováděla chvályhodnou špionáž pro síly zahnívajícího a parazitujícího imperialismu.

Každopádně se sama na sobě poučila, jak to dopadne, když se někomu nezodpovědně dá druhá šance (vyroste Vám jako z vody).

Což není vidět jen na ní. Podívejte se na slavnou pražskou univerzitu: po Bílé hoře chtěl panovník nechat Karolinum zbourat (proč nákladně udržovat učení několika dřímajících studentů, rušených leda koktáním neschopného profesora? tázal se tehdy císař sám sebe) a nahradit progresivnější a modernější katovnou a popravištěm. A dnes?

A to se nemusíme vracet ani do Ferdinandových časů. Na sklonku 20. století (tuším v roce 1999) prasklo, že se na pražských právech prodávají přijímačky za 100 000 (přesněji, vyplněné testy za sto, nevyplněné za polovic), a dnes vítají německou kancléřku. Na olomoucká práva prasklo cosi podobného dokonce ještě o něco dřív, a podívejte se dnes: díky proměně pana proděkana ve spravedlnostního (či podle některých novin nespravedlnostního) náměstka stačí k pohodlné akreditaci třináct docentů a profesorů (zatímco jinde, třeba v Plzni, ani pětadvacet nestačí) a tamní pan agent StB Vilém poučuje národ coby moudrý profesor, že je ve veřejném zájmu slepě uctívat paní komisní a plně při veškerých úředních činnostech respektovat její pocity.

A kdo za to může? Druhá šance.

Poučena těmito souvislostmi ovšem sličná komisní Mata Hari nehodlá svým nepřátelům dát nejen druhou, ale hlavně ani první šanci.

Vždyť jejich provinění jsou tak děsivá: zvolili si úplně jiného děkana, než pana profesora, se kterým se jí tak dobře pilo, sehnali si dostatečný počet profesorů a docentů, zhruba 1700% počtu, který stačí k pohodné akreditaci v jejím oboru nebo oborech příbuzných (plzeňské filozofii například podle ní bohatě stačí dvanáct docentů a profesorů na osm studijních programů, tedy cca 1,5 profesora či docenta na jeden), učitelé si klidně píší učebnice a soudci Ústavního soudu bezohledně a nezodpovědně učí ústavní soudnictví, dokonce ona sama musela potupně v médiích přiznat, že v případě plzeňských práv nikdy nešlo o nějaké úplatky (ale o neviditelné mafiánské sítě, které, protože jsou neviditelné, nikdo nikdy neviděl, a tudíž je podle ní nemohl ani popřít), a vůbec.

Naštěstí staré struktury dobře vědí, jak ty, kdo nechtějí poslušně šlapat v řadě, zaříznout. Vždycky na to byla nejlepší nějaká ta komise (akční, prověrková, interupční…).

« Zpět