Odposlechová

Je nádherný den, nebe je šmolkově modré, slunce svítí, skoro se ani nechce sedět někde v kamrlíku a někoho odposlouchávat, což, jak se zdá, velí příkaz moderní doby.

Orwell se svým Velkým Bratrem byl jen ubohý žabař. Kdysi jsem si naivně myslel, že nemaje mobilu, nemohu být odposloucháván, což sice opravdu nešlo, ale byli odposloucháváni lidé, kteří se bavili o mně (jednu dobu jich bylo fakt dost). To, co si vyprávěli, potom bylo vzato za bernou minci (zdrojem byly přece odposlechy!). Doufám, že nic podobného se už nezopakuje: kdyby například bylo odposlechnuto, co si drtivá většina národa povídá o jedné starší komisní dámě a jejím doktoru Nespravedlnosti, a potom to bylo bráno za bernou minci, tak, hm: výsledek v žádném případě nelze vyjádřit nežalovatelně.

Každopádně odposlechy dávno převálcovaly časně ranní zprávu o tom, že policie vyšetřuje hospodaření pana ministra kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti (podle toho, jaké médium upřednostňujete), takže počítám, že již pominulo dilema paní komisní, zda ho má řádně osolit jako vždycky a každého, nebo přece jen cosi shovívavě mumlat, protože pan ministr poté, co se chopil vlády na plzeňských právech, taky bleskově neodhalil její nesmysly a nepravdy (jak slíbil), ale naopak půjčil za jeden či dva školní miliony svého náměstka, aby byl podpoře těchto nesmyslů a nepravd nápomocen.

Když tak zmateně naslouchám odposlechnutým soukromým hovorům, nezbývá mi přece jen, než politovat, že obrázky, jež mi laskavý čtenář či čtenářka přeposlal či přeposlala (viz úvahy Ilustrovaná II a možná i Káva první), nemají také nahraný zvukový doprovod.

Ne, že by mi šlo o to, poslouchat neustále dokola se opakující cinkání sklenic plných vína o sebe (po desáté či po dvacáté už i tento mile plný zvuk celkem nudí).

Spíš by bylo zajímavé naslouchat, zda se tam říkalo: Připijme si, pane studente, na krásné letní (podzimní, jarní) počasí. Víte, jako předsedkyně komise bych tu asi s Vámi posedávat neměla, ale je tak krásně, a žádné vážné řeči stejně vést nebudeme, budeme si jen tak bezmyšlenkovitě blábolit, že?

Anebo snad: Víte, pane studente, to, co jste teď vymyslel, se k zaříznutí Vaší fakulty náramně šikne. Že, pane profesore?

Případně: Vidíte, pane studente, musíte se víc snažit. Podívejte se, co všechno jsem musela vymyslet sama! Netvařte se, jako kdyby zaříznutí Vaší fakulty byl jenom můj zájem. Je to přece náš společný veřejný zájem, že je to tak, pane profesore?

Nebo: Víte, pane profesore, ta plzeňská fakulta má pořád ještě dvakrát víc profesorů a docentů než olomoucká, celých pětadvacet, a Vaše soukromá školička pořád nic. Přeci to takhle nenecháte?

Anebo možná: Připijme si na pravdu a spravedlnost. Budu posuzovat Vaši školu nestranně a objektivně, jak mi to ukládá zákon.

Kdo ví?

Protože ony fotografie bohužel nemají zvukový doprovod.

Sdílej s ostatními:

« Zpět