Rolandovská

Kromě periodické vládní krize se nějak celkem nic neděje. Krizi státního zastupitelství, vyvolanou tím, jak pan ministr nespravedlnosti odvolává vedoucí státní zástupce, které sám jmenoval, pan ministr odpovědně a iniciativně řeší dlouhými pohledy z okna, poslední novela obecného zákoníku občanského z roku 1811 (pro pobavení nazývaná novým občanským zákoníkem) se na nás směje (nebo spíš se nám směje?) ze Sbírky zákonů, tak stojí zato si trochu zavzpomínat na minulé příjemnosti. Třeba na nekompromisní prohlášení, že ohrožování práce a studia učitelů a studentů plzeňských práv je ohrožením veřejného zájmu! Napsala to paní komisní předsedkyně, takže to pravda prostě být musí!

Někdy v půlce března (pro hnidopichy: 19.3.) totiž členové jedné nejmenované akreditační komise (nejspíš hlavně ti nepodepsaní) učinili cosi, k čemu (cituji pro jistotu z jejich psaní doslova:) „Akreditační komise…zákonné zmocnění nepochybně nemá.“ O pouhé tři řádky dál pak konstatují, že tím vyjadřují „svůj lidský postoj.“ Už mnohokrát jsem si dovolil citovat okřídlené věty (opět cituji, neb jinak bych sám nevěřil svým očím): „Osobní pocity…se nemusí jevit jako veřejný zájem. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že jde mnohdy o práci dobrovolnou a činěnou na základě důvěry…pokud je tato důvěra devalvována, je to jednání, které ohrožuje veřejný zájem…“

Nehledě k tomu, že jsme se právě dozvěděli, že práce členů Akreditační komise je sice někdy dobrovolná, zatímco jindy zřejmě ne (spolupráce s paní komisní se mi vždy jevila horší než galeje, ale že to napíše přímo ona, mne fakt nenapadlo), je daleko zajímavější, že
učitelé plzeňských práv pracují dobrovolně (na rozdíl od členů Akreditační komise, kteří jednou pracují dobrovolně, jindy zřejmě ne, jak stojí psáno ve zmíněném textu),
a činí tak na základě důvěry v systém akreditace (bez ohledu na to, že i pan premiér už prohlásil, že paní šéfová akredituje podle pocitů a známostí).

„Pokud je tato důvěra zcela devalvována,“ píše paní komisní, „je to jednání, které ohrožuje veřejný zájem.“

Není to úžasné? Paní komisní předsedkyně ohrožuje veřejný zájem, tvrdí paní komisní předsedkyně.

A kdyby jenom to.

Máme tu úžasný návod, přímo podrobnou metodiku, pro rozhodování odvolacích orgánů. Odvolací orgán nesmí rozhodnout tak, aby se dotkl pocitů podřízeného úřednictva. Až někdy budete sepisovat nějaké to odvolání, nezapomeňte, že se odvolací orgán nesmí dotknout pocitů úředníků, proti jejichž rozhodnutí se odvoláváte.

Jak plyne z citací, jež jsem si dovolil opět zopakovat, musí soudce, ale i jiný rozhodující úředník „naslouchat hlasu národního svědomí, zdravému právnímu citu, jemuž ovšem lze naslouchati, jak bylo již vyloženo, jen ve svém vlastním nitru…rozhodovati jest potřeba podle pocitu, obrážejícího pravé lidové svědomí…činnost rozhodujícího úředníka či soudce jest velmi blízká činnosti zákonodárce, neboť ten i onen nalézá správné právo ve svém právním citu… rozhodnutí, které jest v zájmu národa, v zájmu veřejném, pramení v pocitu lidu, jehož hlas má soudce ve svém nitru slyšet.“

Pardon, už zase jsem se nechal unést obsahovou i vnější podobností.

Ale omlouvám se, věty v předchozím odstavci jsem necitoval z onoho slavného částečného anonymu (podnětu rozhořčených, leč zčásti nepodepsaných členů komise, jež k podobnému počinu podle vlastního prohlášení „zákonné zmocnění nepochybně nemá“). Ne, ne, tohle nenapsala paní komisní za sebe a nepodepsané spolučleny, tohle totiž vyplodil pan ministr spravedlnosti.

Jak říkám (píšu), spletla mne skutečně matoucí podoba.

Ale jde opravdu o výroky pana ministra spravedlnosti (ovšem v Německu v letech 1933–1942, nějakého Rolanda Freislera).

« Zpět