Transparentní pocit

Často pociťujeme různé fyziologické a biologické pocity: chlad, horko, nutnost vyměšování. Když jsou dost intenzivní, jsou i naprosto transparentní.

Jak se blíží chvíle dalšího transparentního rozhodování feudální rady starších (zítřek), člověk si na leccos vzpomene.

Například na úžasné, nádherné vzepětí plzeňských studentů v boji proti bezpráví, aroganci a hlouposti, na živý řetěz, jímž chránili svou alma mater právě před oním bezprávím, zlobou, závistí a nejen hloupostí, ale hlavně hlupáky.

Pravda, několik málo filozofů poněkud nečekaně nezůstalo filozofy.

I když výrok „si tacuisses, philosophus mansisses” (kdybys mlčel, zůstal bys filozofem, aneb také: kdybys nepromluvil, nebyl bys za blba), který je tak skvěle vystihuje, pochází vlastně od Boethia, což byl sice filozof, ale taky člověk na štíru s panující vrchností, napůl rychlostudent a napůl navíc samouk, ještě ke všemu popravený, takže kdo ví, zda nakonec těmi filozofy nezůstali, ačkoli promluvili.

Protože ze skvělé (bohužel už zapomenuté) analýzy vysokoškolských kolegů notorické paní komisní předsedkyně víme, že její skvělá komise má na jednu vysokou školu asi tři minuty času (i když v duchu slavných leninských tradic komise nevyšetřuje, ale zneškodňuje, není to zrovna moc), buďme rádi, že máme onen úžasný dopis zmíněné notoricky předsedající dámy, podle nějž pocity její, případně i těch členů její komise, kteří jsou tam dobrovolně, jsou veřejným zájmem (kdo nevěří, což bude většina lidstva, nechť čte její psaní z 19. března loňského roku, stále ještě strašící na ministerských stránkách).

Konečně totiž víme, jak dospěla k tomu, že třináct (profesorů a docentů na olomouckých právech) je více než 25 (profesorů a docentů, kteří tehdy působili na právech plzeňských, dnes už jich je tam víc), ba dokonce že mnohem víc nežli těch prožluklých 25 je celkem 1,5 (neboť právě filozofům stačí na akreditaci osmi studijních programů celkem dvanáct docentů a profesorů). Notorická paní předsedkyně má přece osobní veřejný zájem na poškozování dotyčné školy a tudíž má korektní a transparentní pocit, že 1,5 je fakt mnohem víc, nežli 25.

Vidíme ostatně, že ani pan notorický náměstek se při svých ďábelských výpočtech netrápil s nějakým počítáním, ale prostě vyjadřoval (pod univerzitním č.j. R-377–10 i jinde) nutkavý pocit, že pět děleno dvěma musí být šest: a to ani (zatím) nebyl komisařkou.

Při správném leninském přístupu by výše zmíněná notorická paní navíc překonala i nesmyslnou analýzu svých nekolegiálních kolegů, protože pocit zdaleka netrvá tři minuty, takže by ještě na každé škole ušetřila nejméně 2 minuty a 58 až 59 vteřin.

Rozhodování by přitom zůstalo (vzhledem k leninské ideji, že komise nevyšetřuje, ale zneškodňuje) dostatečně transparentní:
pocit tepla: všechno je špatně, určitě v Plzni na právech,
když to projde, i jinde,
pocit zimy: všechno je špatně, určitě v Plzni na právech,
když to projde, i jinde,
pocit hladu: všechno je špatně, určitě v Plzni na právech,
když to projde, i jinde,
pocit žízně: všechno je špatně, určitě v Plzni na právech,
když to projde, i jinde,
smíšený pocit: všechno je špatně, určitě v Plzni na právech, když to projde, i jinde.

« Zpět