Záchytková

Je hezké potvrdit si, že jsme v dobrých rukou a že aspoň někteří naši ministři mají pravdu (když jiní ji pro změnu nemají nikdy, jako například náš oblíbený pan ministr kmotrovské spravedlnosti). Vzpomínáte, jak paní komisní s netajenou radostí předhazovala lidu zprávy o hrůzách na plzeňských právech (i když některé byly vymyšlené už na první pohled, třeba když hovořila o vzdělání na prodej, ačkoli musela přiznat, že úplatky se v Plzni nedávaly)? Sice byly vymyšlené celkem nekvalitně, ale radost jí přinesly stejně. A co že to řekl právě včera pan ministr financí? Jen psychopat, pravil, přináší špatné zprávy rád.

Ale už pan Jiří Žáček nás ve svých slavných aforismech poučuje, že hony na čarodějnice nevymyslel nikdo jiný, než konkurenční čarodějnice. Takže si předně můžeme vybrat (psychopatie nebo konkurenční boj?), jednak se můžeme zamyslet, jestli všechny ty ohavné a velmi, velmi pracně vykonstruované pomluvy byly hozeny v plen veřejnému mínění jen proto, aby bylo pomoženo odrodilým profesorům, s nimiž se tak dobře pije víno, nebo snad instituci, v jejíž správní radě paní akreditačně-popíjející také sedí a jež realizuje studijní programy speciálně zaměřené na soudce a státní zástupce? Komisní rozumování nad stále doplňovanými sklenkami (Popravíme toho? Nebo toho? Nebo oba? A vám ta akreditace stačí kdy, pane profesore?) v nás evokuje otázku: Nemají náhodou vzniknout záchytné stanice, lidově záchytky, i pro opilé mocí?

Když si to stručně připomeneme, paní komisní nejprve asi měsíc pronášela kategorické soudy o děsech a běsech na plzeňské právnické fakultě, zhruba po měsíci se konečně obtěžovala přijet na nestrannou a objektivní kontrolu, na které během pár desítek minut potvrdila své původní závěry, a protože tohle bylo příliš už na kdekoho, z několika jejích nejvěrnějších byla přece jen jmenována opět nestranná a objektivní komise, jež měla zjistit, jak to všechno bylo (a jejíž členové objektivně a nestranně posuzovali především své vlastní studium). Takže ještě i pro tentokrát zůstaneme u pana Žáčka: Jsou tací, co usilovně a neochvějně hledají pravdu, aby s ní rázně skoncovali.

Jsou ministři, kteří mívají pravdu, jako pan ministr financí, například mluví-li o tom, že jen psychopat má radost ze špatných zpráv. Jsou tací, kteří stejně zásadně pravdu nemívají, třeba pan ministr nespravedlnosti, když v únoru vyprávěl, že plzeňská práva končí, protože učitelé dost nefandili (jeho) reformám. Nebo když si myslel, že Ředitelství silnic a dálnic patří do rezortu spravedlnosti a vydal se tudíž spolu se svým panem kmotrem domlouvat, kdo mu bude šéfovat. Nebo když si myslel, že právnické fakulty řídí taky Ministerstvo spravedlnosti a tudíž se domlouval s paní komisní, že školu bez problémů akredituje a dokonce mediálně pochválí, budou-li zvoleni ti, které označí (jak o tom pěkně vypraví na oné nahrávce „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube).

Změny, které obětavě a nadšeně provádí náš národ, nesmí být sabotovány bandou, která nesdílí naše ideály, která netouží po změnách, po kterých touží náš lid. Ti, kdo netouží po stejných změnách jako my, nejsou naši přátelé. Jsou to naši nepřátelé. Jsou to nepřítelé všeho lidu. A nepřítele lidu je nutno rozdrtit. V podmínkách mobilizace všech sil je pasivní přístup k nezbytným změnám roven aktivní sabotáži. Občané soudci, nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst. A protože zmíněné výroky pochází z (ne)slavných závěrečných řečí pana, pardon, soudruha Josefa Urválka, dodával poté soudruh prokurátor své obvyklé: Psovi psí smrt.

Jeho závěrečné řeči jsou samozřejmě koncipovány v češtině padesátých let. Kdyby je chtěl někdo pronést dnes, asi by si odpustil všelijaké „nechť,“ a vůbec by zmíněné výroky pojal moderněji, například: Protože dost nefandíte reformám, končíte.

« Zpět