Zadostiučinění?

Číst v posledních dnech noviny přináší radost, ba skoro zadostiučinění. Například dnes na ihned.cz čteme, že trestat někoho jen za jeho příslušnost k nějaké skupině lidí, je ohavný bolševický trend. My přece už dávno tvrdíme, že ohavný bolševický pokus potrestat studenty jedné fakulty jen proto, že někteří bývalí učitelé by rádi, aby studovali jinde (konkrétně u nich, kde by zmínění studenti samozřejmě po zkušenosti s oněmi bývalými učiteli bez hrubého donucení nikdy nestudovali), je prostě ohavný bolševický pokus. A to rozhodně není všechno.

Pan ministr kmotrovské spravedlnosti, případně nespravedlnosti, podle toho, které noviny se Vám líbí víc, řešil jakýkoli sebemenší problémek se svými vpravdě bájeslovnými experty.

Za pouhý milion či dva školních peněz je půjčoval z ministerstva vysoké škole, aby tam sepisovali všelijaká psaní o tom, že správní řád se vztahuje na vše, na co se podle zákona nevztahuje (protože podle známého § 68 odst. 1 zákona o vysokých školách se na rozhodování o studentech nevztahuje správní řád, dovodil zapůjčený expert, že o studentech je třeba rozhodovat podle správního řádu: ostatně co byste taky za pouhý milion či dva chtěli, že?), pročež se správním řádem stejně řídit nebude, ale bude se řídit svými představami o tom, jaký by měl správní řád být podle něj.

Jiní bájeslovní experti marně hledali v zákoníku práce § 61, který se jim s hanebně ukryl mezi § 60 a § 62 (jen považte tu nečekanou míru lstivosti!), a protože ho nenašli, vyrukovali s objevem, že odborové organizace nemají co mluvit do vyhazování svých funkcionářů z práce. Vzhledem k tomu, že zmínění odborníci také vytvořili supermoderní občanský zákoník, šitý na míru třetímu tisíciletí, tím, že jej sestavili z feudálních paragrafů, porůznu přeložených ze středověké němčiny do ještě starší češtiny, je možná marné hledání paragrafů o právech odborových organizací také návratem do sladkých časů před vznikem odborového hnutí? Pravda konec konců je, že, nehledě ke sladké a inspirující době cechovní, první významnější vystoupení tiskařů kartónu se datuje skoro pětatřicet let po přijetí onoho supermoderního pravzoru našeho nového občanského zákoníku.

Ještě jiní bájeslovní experti připravovali panu ministrovi návrh zákona o státním zastupitelství, přednášky pro ekonomy, ba i rozhodnutí o odvolání všelijakých státních zástupců, především vrchních.

Neobyčejné úspěchy těchto obětavých expertních týmů vstoupily téměř do dějin, byť občas se drobná, či spíše nepatrná, chybička vloudila: Omylem byl připraven jiný návrh zákona, než jaký pan ministr chtěl, takže pan ministr plamenně obhájil něco docela jiného, než zamýšlel a avizoval. Omylem byla připravena jiná přednáška, na což se naštěstí skoro nepřišlo, protože na ni skoro nikdo nepřišel, a navíc luzný zjev páně ministerský přehlušil jakékoli téma, takže (jak nás informovaly Parlamentní listy ve stejnojmenném článku) studenti nadšeně odcházeli přesvědčeni, že Pospíšil je obézní pohádkář (tak se jmenoval ten článek) a že (jak pravil přímo pan ministr) kdyby přednášel pro právníky, nezjistilo by se ani to, protože by nepřišel vůbec nikdo. Pokud jde o všelijaké vrchní státní zástupce, hlavně jednoho, soud dal panu ministrovi nekompromisně za pravdu, že ho správně a v souladu se zákonem jmenoval do funkce (takže lze pominout celkem zanedbatelný výrok, že s odvoláním se to už tak nepovedlo).

A nyní, po mnoha apotéozách na zaslouženě placené ministerské experty (pouhý milion či dva pro pana náměstka za jeho pohostinské vystupování na vysoké škole byl jistě jen charitativní exces) a po celé řadě jejich úspěchů, z nichž jsme připomněli jen ty základní, si ministerstvo zjednalo advokáta (přesněji advokátku), aby konečně aspoň to, co ještě zbývá, bylo učiněno profesionálně a na potřebné odborné úrovni.

A navíc se dočítáme, že Praha si zřizuje koronera. To je samozřejmě velice zasloužilý počin. Pro případ, že by snad někdo v úsporami a škrty sužovaném školství měl pocit, že by se v rezortu mělo udělat něco podobného, dovoluji si v rámci ochrany rozpočtových prostředků skromně upozornit, že školství, alespoň vysoké, už svého koronera, či vlastně koronerku, dávno má (dokonce nesmírně efektivní, neboť nadšeně a iniciativně konstatuje smrt i u živých).

Pan premiér se onehdy hrubě zmýlil, když označil akreditační proces, realizovaný podle pocitů a známostí, za jedno z nejslabších míst našeho vysokého školství. Naopak, čelná česká marxistka (jak rovněž pan premiér zaslouženě ocenil paní komisní) na cestě k těm správným tradicím posiluje svou koronerskou činností růst dělnické třídy podle osvědčených zásad, například : „20 000 studentů do výroby!“

Až bude dělnická třída dost silná, dojde snad zase na její bojový předvoj, na ono sdružení nejuvědomělejších a nejlepších, v němž paní komisní již jednou tak radostně pobývala.

« Zpět