§ 3 písmeno a)

Jedno nejmenované médium nám přineslo skutečně žhavou, ba přímo planoucí, víkendovou novinku, že o plzeňských právech se už vůbec nikde nemluví, ale že plagiátorství na vysokých školách (na jiných vysokých školách, nutno ocitovat) jen kvete, totéž médium pak včera přineslo i povzdech bývalého pana premiéra úřednické vlády nad tím, že je u nás bohužel možné, aby někdo jiného obvinil prakticky z čehokoli a když se poté nic neprokáže, oběti mediální štvanice se nikdo ani neomluví, což pan expremiér přičítá tomu, že jsme (cituji:) uvařeni sebemrskačstvím.

I když zmíněné médium zřejmě připomnělo plzeňská práva opravdu jenom proto, aby pomohlo získat aspoň trošičku pozornosti pro konferenci věnovanou mimo jiné i plagiátorství, na níž získala nějaké zajímavé peníze s ním spřízněná instituce, musíme si uvědomit, že v upřímném odporu proti plagiátorství kupodivu mohou být mnohá řešení jinak naprosto nepochopitelných a absurdních situací, souvisejících právě s plzeňskými právy.

Je pravda, že jednodušší je některé záhadné jevy a hlavně projevy vysvětlit obyčejnou (či spíše neobyčejnou?) neznalostí, případně prostou debilitou, ale možná za tím skutečně bude netušený odpor k plagiátorství. Že tedy právě odpor k plagiátorství bude nejen za neustálým pozměňováním minulosti (na které občas může někdo naletět), ale i právních předpisů (kde už je to horší, protože případný zvědavec si paragraf prostě může přečíst). Bývalí novopečenci možná pociťují k plagiátorství takový odpor, že ani paragrafy nejsou schopni opakovat doslova, ale musí si je vždy nějak zajímavě upravit nebo vymyslet.

Už jsme přestali kroutit hlavou nad právnickými pseudokonstrukcemi novopečenské provenience, především proto, že kroutit hlavou prakticky nepřetržitě je krajně nepohodlné a konec konců díky aktivitě bývalých novopečenců a osob, jež si za sice nesmírně drahé, ale přece jen školní peníze najali, aby za ně myslely, bychom si hlavy už dávno ukroutili.

Zpočátku jsme marně hledali v zákonech podivnosti, o kterých nám novopečenci a nájemní myslitelé tvrdili, že tam jsou (když jsme hledali, že diplom je osvědčení, našli jsme výslovné ustanovení, že diplom osvědčení není, § 57 odst. 8 zákona o vysokých školách, když jsme hledali, kde je stanoveno, že správní rozhodnutí může úřad vydat kdy se mu zachce, klidně za rok, za deset nebo i sto let, našli jsme hnidopišsky, že to úřad naopak musí udělat do třiceti dnů, když jsme hledali ustanovení, že odbory nemají co kecat do vyhazování svých funkcionářů z práce, našli jsme paragrafy o tom, že odborové funkcionáře lze vyhodit jen se souhlasem jejich odborové organizace a tak pořád dál, další příklady celkem fatálního překroucení právních předpisů si dovoluji předložit v P.S.). Někdo prostší povahy by si na adresu autorů těchto právních konstrukcí jednoduše pomyslel, že jsou pitomí, nebo neumí číst, nebo neumí aspoň právo, a vidíte, dost možná: chyba lávky. Jiný by si pomyslel, že jde o vyznavače zásady, že když nenajdu cestu, tak si ji vymyslím. A možná pro změnu opět: chyba lávky.

Třeba skutečně upřímný odpor k plagiátorství vede bývalé novopečence k tomu, že prostě nechtějí odříkávat, či co horšího, opisovat, mechanicky a tedy plagiátorsky ustanovení zákonů, ale tvořivě vymyslí pro vlastní potřebu docela jiná, nebo aspoň tak pozměněná, aby nikdo nepoznal, z jakého paragrafu původně čerpali.

Je to taková podivná smyčka: Protože v autorském zákoně nedočetli až k § 3 (písmenu a), podle kterého autorským dílem není a autorské ochrany tudíž nepožívá úřední dílo, kterým je i právní předpis (takže zákon není autorské dílo), pozměňují nejen skutečnost, ale i všechny právní předpisy, na které při cestě životem narazí, aby je, nedej Bože, nemuseli citovat doslovně. Výjimky samozřejmě jsou: třeba návrh nového občanského zákoníku, jehož podstatnou část napsali skvělí odborníci a všestranně vzdělané osobnosti, ovšem už koncem třicátých let minulého století.

Jenže i ti moudří pánové už tenkrát vepsali v současnosti použitý text do návrhu zákona, a návrh právního předpisu je taky úřední dílo, takže se taky smí klidně opisovat. Navíc je potřeba zdůraznit, že návrh nového občanského zákoníku není jen pasivně opsaným návrhem z třicátých let minulého století, ale počinem tvůrčím: tak třeba v § 1 odst. 1 či 2 odst. 3 nynějšího návrhu jsou začleněna i ustanovení zákoníku z roku 1811, která už moudří autoři návrhu z třicátých let nevděčně vypustili jako zastaralá.

P.S. (další kousek pokračování mého vyjádření ze srpna 2010 pro tzv. etický panel:

Vaše Magnificence,… v případě hodnocení magisterského studijního programu je zpráva Komise koncipována zvlášť účelově a rozporuplně.

Absolventům je například opakovaně vytýkáno, že od složení zkoušky, která jim byla uznána, uplynuly více nežli dva roky (např. ve věci č.j. R – 583 –10 se absolventovi vytýká, že mu byla mým rozhodnutím ze září 2000 uznána zkouška vykonaná na jiné vysoké škole v únoru 1998, což je označeno za protiprávní, absolventovi se dále vytýká, že můj podpis na rozhodnutí je prý nečitelný, mne samotného se na věc sice nikdo nikdy nezeptal, ale nemám důvod svůj podpis zpochybňovat…).

Vaše tisková zpráva ze dne 7.5.2010, Vaše Magnificence, však sama výslovně odkazuje na znění Studijního a zkušebního řádu ZČU, podle kterého dvouletá lhůta neběží od vykonání zkoušky, ale od skončení předchozího studia, takže je již jen z toho evidentní, nakolik byly výstupy Komise a následně pana Mgr. Korbela nekvalifikované a nakolik vycházely z jakéhosi imaginárního znění studijních předpisů (jejichž skutečné znění však bylo ve skutečnosti zcela jiné)…

Pokud jde o průběh státních závěrečných zkoušek, Komise celkem nesmyslně konstatuje, že děkan porušoval vlastní vyhlášky, když jmenoval členy a předsedy komisí pro státní závěrečné zkoušky i svými ad hoc rozhodnutími a stanovil termíny těchto zkoušek.

Podle § 9 odst. 3 písm.h) Statutu FPr ZČU platného po celou dobu výkonu mé funkce děkana však platilo, že „děkan jmenuje a odvolává předsedy a členy komisí pro státní závěrečné zkoušky a stanoví složení těchto komisí.“

Ve Statutu fakulty, vnitřním předpise registrovaném Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, tedy nebylo nikde stanoveno, že děkan musí jmenovat a odvolávat předsedy a členy komisí pro státní závěrečné zkoušky a stanovit složení těchto komisí vyhláškou. Závěr Komise je proto v rozporu s tehdejším zněním Statutu FPr ZČU…

Nové vedení, kromě toho, že v zájmu získání a udržení vlastních funkcí neváhalo zostudit své spolužáky, pokazilo tedy dobré jméno fakulty i fatálními právními neznalostmi…

« Zpět