A co Užhorod?

Před Poslaneckou sněmovnou paní ministryně školství, mládeže a tělovýchovy zopakovala, že hlavním problémem plzeškých práv je to, že se tam uznávalo vzdělání dosažené na ukrajinských školách.

Už nevím, jestli křičet, nebo nevěřicně kroutit hlavou, nebo se štípat, abych se probudil.

Už od té doby, co platí dnešní zákon o vysokých školách (od roku 1998) v něm je § 90 odst. 1, podle kterého o uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání rozhoduje REKTOR. Takže ani fakulta, právnická nebo jakákoli jiná, ale rektor univerzity.

Jenže protože jsem slušný člověk, nestačí mi poukázat na to, že fakulta nemohla rozhodovat o uznání zahraničního (ukrajinského) vzdělání špatně, protože o něm rozhodoval někdo jiný. I pan rektor je totiž ve věci nevinně.

Pokud rektor nevyhoví, rozhoduje ministerstvo. Přikládám proto pro ilustraci několik rozhodnutí, kterými ministerstvo uznalo za magistra v oboru právo třeba absolventa Vysoké školy podnikatelské v Berďansku nebo na Smolenské humanitní univerzitě a podobně. Inicioval jsem svého času osobně jednání mezi předsedou advokátní komory, které se ukrajinské vzdělání nelíbilo, a plzeňským panem rektorem (účastníci si jistě vzpomenou, že jsme seděli v restauraci Lví dvůr), kde pan rektor vysvětloval, že je vázán názorem ministerstva a musí se jím řídit a že s tím nemůže nic dělat.

Když byly na mé tiskové konferenci tyto materiály (tam jich bylo víc) zveřejněny, ministerstvo přehlédlo i to, že jsem o tom nemluvil já, ale někdo jiný, a přispěchalo s tiskovou zprávou, že jsem ovšem 14.dubna 2004 sděloval jako děkan plzeňské fakulty, že „proti navrhovanému opatření nemám námitek,“ a to ohledně Vysoké školy podnikatelství a práva v Praze, která realizovala ukrajinský studijní program univerzity v Užhorodu.

Ano, neměl jsem, mimo jiné proto, že už 7.dubna (o týden dřív) ministerstvo žadatelům vyhovělo, tak co bych se trápil s námitkami, když už bylo dílo hotovo.

Dnes ministerstvo prohlašuje (viz jeho tisková zpráva), že ukrajinské vzdělání z Vysoké školy podnikatelství a práva rozhodně nebylo rovnocenné našemu a že plzeňská právnická fakulta tedy pochybila.

Jenže:

Máme nějaký zákon o státní sociální podpoře (jde o zákon č. 117/1995 Sb.). Kdo bude zvědavý a bude chtít hledat pravdu, najde v něm § 12 odst. 1 písmeno c), podle kterého za studium na vysokých školách se považuje i studium na zahraničních vysokých školách, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy prohlásí za rovnocenné studiu na vysokých školách v České republice.

Kdo bude chtít hledat dál, najde si vyhlášku Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 183/1998 Sb. V jejím § 2 stojí, že těmi rovocennými vysokými školami jsou vysoké školy uvedené v příloze 3 k vyhlášce. A co najde ten, kdo se podívá do přílohy 3?

V příloze 3 pod bodem 5 stojí: Vysoká škola podnikatelství a práva.

Jen pro úplnost a pro pobavení:

Předpisy se u nás často mění, vyhláška č. 183/1998 Sb byla nahrazena podobnou vyhláškou č. 322/2005 Sb. Vysoká škola podnikatelství a práva se přejmenovala na Mezinárodní institut podnikatelství a práva, který poskytuje ruské a ukrajinské vzdělání. Ve vyhláčce je dnes tento institut v příloze 3) pod číslem 4) na základě změny povolené vyhláškou č. 249/2009 Sb. Pod ní je podepsána PhDr.Kopicová, v.r., ministryně.

A tak fakulta pochybila tím, že ministerstvo už v roce 1998 a potom znova a znova, posledně letos právním předpisem uznalo rovnocennost ukrajinského studia s českým?

Kdo chce psa bít, hůl si najde, i kdyby byla sebekřivější. Ale těm, kdo chtějí poznat, jak moc je ta hůl křivá, tentokrát stačí se podívat do právních předpisů.

Poznámky k Akreditační komisi

Každý, kdo chce v naší zemi učit (slovy zákona uskutečňovat studijní program) musí splnit řadu objektivních požadavků a jejich splnění musí doložit. Musí získat tak zvanou akreditaci, kterou uděluje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy.

Proto musí doložit doklady o personálním, finančním, materiálním, technickém a infomačním zabezpečení.

Ministerstvo akreditaci neudělí tehdy (jak praví § 79 odst. 5 zákona o vysokých školách), pokud studijní program není dostatečně zabezpečen personálně, přístrojově a informačně, nebo není zabezpečen finančně a materiálně technicky, vysoká škola nestýká záruku zabezpečení výuky atd., Ministerstvo ale akreditaci neudělí také tehdy, pokud „Akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko“ (§ 79 odst. 5 písmeno f) zákona o vysokých školách).

Ministerstvo tedy odmítne povolit vyučovat, pokud nejsou splněny objektivní požadavky zákona (záruka kvality výuky, personální, materiální, finanční atd. zabezpečení výuky a podobně), anebo pokud „Akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko.“

Zákon přitom nestanoví žádná pravidla pro rozhodování Akreditační komise (kromě lhůty, ve které musí rozhodnout), nepřipouští žádné odvolání nebo jiný opravný prostředek proti Rozhodnutí Akreditační komise.

Zákon tedy zavádí jakousi radu moudrých, nebo něco podobného indiánské radě starších, která prostě pokývá, snad i moudře, hlavami, a řekne: „Ty ano…, ty ne…“ Její rozhodnutí je konečné a Ministerstvo je musí poslušně respektovat: protože Ministerstvo akreditaci neudělí také tehdy, pokud „Akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko“ (§ 79 odst. 5 písmeno f) zákona o vysokých školách).

Členové Akreditační komise jsou jmenováni na dobu šesti let, odvolat je lze jen na vlastní žádost nebo pro dlouhodobou neúčast na práci komise (jak praví § 83 odst. 5 zákona o vysokých školách), takže je v podstatě odvolat nelze.

Právě před dvaceti roky, v listopadu 1989 jsme psali na zdi a výkladní skříně různá hesla. Ne jedno z nich si vzpomínám zvlášť dobře: „Každá moc korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně.“

Zákon u nás v roce 1998 vytvořil instituci, která má absolutní moc bez jakékoli kontroly, proti jejímuž rozhodnutí se nelze odvolat, která si sama stanoví pravidla, podle kterých bude rozhodovat, jejíž členy nelze odvolat.

Mnoho členů Akreditační komise osobně znám a neobyčejně si jich vážím. Jako právník a dlouholetý, i když nyní bývalý, učitel práva jsem se však nemohl smířit s tím, že v právním demokratickém státě musí existovat instituce, která rozhoduje bez objektivních pravidel, kontroly a možnosti odvolání, která má absolutní moc nad vysokými školami a přitom nikomu neodpovídá a nelze ji odvolat.

Proto jsem připravil a některým poslancům a také jednomu bývalému nedávnému ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy vnutil návrh zákona, podle kterého by o akreditaci (povolení vyuřovat rozhodovalo ministerstvo na základě objektivních skutečností (platilo by, že Ministerstvo akreditaci neudělí tehdy, pokud studijní program není dostatečně zabezpečen personálně, přístrojově a informačně, nebo není zabezpečen finančně a materiálně technicky, vysoká škola nestýká záruku zabezpečení výuky atd.), ale Akreditační komise by podle mého návrhu měla být poradním orgánem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který za svou činnost odpovídá tomuto Ministerstvu). Populární formou jsem své návrhy už v roce 2007 shrnul do článku v Parlamentních listech, protože jsou určeny poslancům. Navzdory svým bílým vlasům a vousům jsem naivní. Čekal jsem odbornou, věcnou diskusi a byl jsem ochotem přijmout i jiné argumenty a přemýšlet o nich. Tak trochu jsem se pasoval za mluvčího opozice proti totalitní povaze Akreditační komise.

Svou opozicí vůči všemocné Akreditační komisi jsem si vysloužil nynější nenávist. Ale vzpomeňte si na jiné heslo, které jsme před dvaceti lety malovali: „Kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice.“

Pro ty, které to zajímá, si dovoluji předložit návrh zákona, který jsem loni zpracoval [PDF, 720 kB].

« Zpět