A je to?

Tisková zpráva vedení plzeňských práv nám hrubě nedůvěřivým prozrazuje, že i v našem pragmatickém, zavedeném, standardizovaném světě se občas nečekaně přihodí nějaký ten zázrak. Vedení totiž sděluje, že lituje, že novopečenští poraženci odcházejí, ale jejich rozhodnutí respektuje, takže na jejich místa vypíše výběrová řízení, z čehož plyne, že neuvěřitelné by se mohlo nakonec stát skutkem a že by si bývalí novopečenci skutečně mohli sbalit do sáčku z fakultního rozpočtu ukořistěné statisíce a vydat se kamsi po vlastech českých, lépe i nečeských (jenže cizina, kde se mluví česky, neboli jediným jazykem, v němž se většina z nich matně orientuje, se špatně hledá).

Už jsem ovšem nedávno předesílal, že třeba takoví termiti se svými pořádkumilovnými geny by byli zřejmě optimální materiál pro vyzkoušení kupříkladu návrhu nového(?) občanského zákoníku v praxi.

Anebo mloci, protože u těch by nikterak nevadilo ustanovení o tom, že souhlas s oddělením části těla se bez dalšího předpokládá, pokud zákon nevyžaduje, aby byl písemný, a zákon (tedy onen skvostný návrh) nevyžaduje, aby byl souhlas písemný, jde-li o ty části těla, jež se přirozeně obnovují. Mlokům nehrozí, že by jim na základě návrhu pseudozákoníku zákona dbalý sadista trval vlasy, protože tato slizká stvoření se liší od lidí mimo jiné právě tím, že vlasy nemají, a nebezpečí omylu je u nich zanedbatelné, neboť jim kromě ocasů dorůstají i nohy.

Novopečenci se soustavným opakováním marných slibů svého odchodu, kombinovaným s absolutní nedůvěrou vůči všem ostatním, sami přesvědčili, že když na jejich sliby ostatní stále rezignovaněji kývají: Tak jo, jen běžte, ve skutečnosti nejsou upřímní, a v duchu naopak zoufale křičí: Probůh, jen to ne, prosím zůstaňte!

To museli být ale překvapení, když svůj zatím v řadě poslední slib pouze pro zajímavost okořenili neumělým skutkem a dočkali se zase jen (jako pokaždé v tisíci předešlých případech) kývnutí: Tak jo, jen běžte.

S jejich odchodem do hlubin nevratného zapomnění a do bezedného propadliště regionálních dějin by ovšem nemělo zapadnout, že skutečně objevili mimo jiné i recept, jak nemít jakýkoli problém s akreditací, tedy s oním podivuhodným, zcela nevyzpytatelným, nekontrolovaným a nekontrolovatelným procesem, který nutí pedagogické pracovníky sepisovat stále tytéž tlustopisy, stejné jako před roky, které ovšem nemá kdo číst (Akreditační komise podle dnes již zapomenuté, leč proto ne méně skvělé analýzy předních pražských ekonomů rozhoduje tempem jedna škola za tři minuty), a podle nichž taky nikdo nerozhoduje (rozhoduje se podle sympatie či antipatie a podobných vysoce objektivních kritérií). Novopečenci už dokonce svého (naštěstí krátkého a definitivně minulého) času zahájili poměrně zásadní, jakkoli docela brutální, zkušební očistu plzeňské právnické fakulty od všech studentů (pro začátek jich stačili vyhodit pár set, ale musíme uznat, že neměli dost času, vždyť v mezidobí si taky museli dávat odměny, a kromě studentů bylo zapotřebí povyhazovat i učitele).

Škola bez studentů akreditaci nepotřebuje, a i kdyby, určitě by to šlo korektně a transparentně zařídit.

Navíc, pokud by ve škole zůstali řekněme čtyři studenti, pak by byl nejméně jeden učitel na jednoho studenta, takže by škola mohla vykazovat nebývale individuální přístup ke studentům a jít v tomto směru vzorem všem ostatním.

A teď ta tragedie: jestlipak není po reformách?

Jediná reforma, kterou provedlo novopečenské vedení (několika dalšími se sice chlubilo, jako změna přijímaček a zavedení kreditů, ty ale zavedlo již vedení bývalé) bylo totiž vytvoření katedrálního molochu, o který nikdo normální nestojí a zřejmě tedy ani v budoucnu stát nebude.

« Zpět