Abstraktní mozaika

Naštěstí.

Náš nový (skvělý) občanský zákoník připomíná rozsáhlou (nepřehledně rozlehlou) mozaiku z tisíců (zhruba tří tisíců), ovšem mozaiku na výsost moderní a nezvykle uměleckou.

Šlo by samozřejmě, jak jinak, a umění abstraktní, neboli umění nekonkrétní, neobjektové, vyznačující se tím, že nezobrazuje nic skutečného, zpravidla ani nic, co něco skutečného připomíná: jak praví slovníky, „jde o moderní umělecký směr, který nepřipomíná reálnou skutečnost, o směr vzbuzující toliko pocity (jaké pocity náš kodex vzbuzuje, netřeba jistě připomínat), s nímž lze pracovat toliko na základě intuice, nikoli na základě rozumového poznání.“ Abstraktní umění představuje cosi pomyslného, neskutečného, od skutečnosti odtrženého, představující protipól čehokoli konkrétního."

Občanský zákoník tedy nápadně připomíná abstraktní mozaiku: a je to tak moc a moc dobře.

Zkusme si jen na malý okamžik představit, jak děsivé by bylo, kdyby byl nový kodex staromódně realistický, kdyby byl vzájemně provázaným komplexem navzájem se doplňujících pravidel. To by byla vážně hrůza. Naštěstí takový rozhodně není.

Nový občanský zákoník má samozřejmě celou řadu významných celospolečenských funkcí (přičemž teď zrovna nemám na mysli onu funkci, kterou zcela nesporně plní nejlépe: totiž záslužnou funkci odstrašujícího příkladu, jak právo vypadat nemá, ba zřejmě nesmí, ale zcela jiné, onačejší a zajímavější funkce).

Nový občanský zákoník pochopitelně v prvé řadě přináší transformaci naší společnosti na společnost naprostých poctivců, neboť podle jeho§ 7 se má za to, že kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a navíc v dobré víře, takže se zdá, že nepoctivci mohou být jen ti, kdo nejednají dostatečně určitě. Váhavci a jiní zavrženíhodní lotři neschopní zcela určitého jednání se tak sami vydělují ze společnosti poctivě pracujícího lidu.

Kdyby však nový občanský zákoník nebyl jen od reality odtrženým výtvorem pocitů svých tvůrců, který nepřipomíná žádnou reálnou skutečnost, a který toliko sám vzbuzuje nejrůznější (ač vlastně celkem stejné) pocity ostatních, pak by zřejmě nebyl nástrojem přerodu naší společnosti na společnost poctivců (odporné váhavce vyjímaje), ale sehrával by zásadní roli neomylného detektoru podvodníků, či alespoň lhářů a jeho ustanovení § 7 by bylo jen pouhou lstivou vábničkou.

Souhlasíte snad s nápady pánů autorů? Pokud jste normální, jistě ne.

Pokud jste obezřelí, jistě víte, jak umí páni autoři své odpůrce pěkně mediálně osočit („začalo to živelnými a divokými pomluvami. Potom přišla šílená obvinění šířená tiskem…a pak zahájili masivní propagační ofenzivu proti části svého lidu,“ napsal například Leon Uris, sice kdysi o nástupu fašismu a antisemitismu v Německu, ale podobnost je úžasná). Takže budete raději mlčet.

A už Vás po zásluze načapali.

Neboť podle § 1740 (odst. 1) občanského zákoníku přece kdo mlčí, nesouhlasí. Z čehož lze snad celkem jednoduše dovodit i opak: kdo nesouhlasí, tomu stačí mlčet.

A podle § 2788 (odst. 1) se povinnost k pravdivým tvrzením považuje za splněnou, nebylo-li nic (podstatného) zatajeno. A jak lépe cokoli zatajit, nežli úplně mlčet?

Neboli: kdo nesouhlasí mlčí, jenže díky tomu není jeho počínání (mlčení pravdivé). Aspoň podle nového kodexu.

Neboli: kdo mlčí, lže. Takže buďme osudu vděčni, že jednotlivá ustanovení občanského zákoníku spolu v zásadě nijak nesouvisí.

Samozřejmě, páni autoři jsou sami tak slavní, že své dílo bezmála zastiňují (i oni jsou odtržení od reality, i oni vzbuzují sice nejrůznější, ale vesměs podobné pocity u ostatních, nepřipomínají žádné reálné lidi a tak dál). Když se zahloubáme třeba do myšlenek takového Zoly, nemůžeme se ubránit nutkavému dojmu, že pány autory dobře znal z jejich vysokoškolského působení a že své myšlenky věnoval právě jim:

Vždyť to byl právě Emil Zola, jenž napsal: Kdo si nepřisadil aspoň nějakou příšernou za pecí vymyšlenou hloupost, jako by ani nežil. (o případu, dnes bychom řekli kauze, křivých, neboli vymyšlených, leč mediálně již tehdy vděčných, obvinění kapitána Dreyfuse).

« Zpět