Ach, ty počty

Dětská hra na trestný čin přisvojení si pravomoci úřadu, který by se leštičům z plzeňských práv tolik líbil, jen kdyby se tolik nebáli, je už tak ohraná, že ani děti nebaví. Normální člověk odjakživa ví, že i když se hádá se sousedem o to, že sousedovi stíní rohem domu, nemůže nespokojený zuřivý soused vydat na jeho dům demoliční výměr (kdyby to zákon připouštěl, mohli by i leštiči odebírat tituly, jo, to by byl krásný svět), a malé děti vyžadují nějaké inovace svých her (po vzoru novopečeného děkana hledajícího cizí rigorozní práci nebo hluboce ukrývajícího tu svou, zalézaly pod nábytek taky sotva týden). Takže se nebudou odebírat tituly, bude se inovovat (a chudák krokodýl se tak těšil).

Nové inovační objevy provizorního vedení plzeňských práv jsou vpravdě šokující. Zatímco chybné složení zkouškové komise (nebylo chybné, jen si to novopečenci celkem dost špatně vymysleli) je chyba studenta, kterého taková komise zkoušela (aspoň jim to vyčítá ukňouraný anonym, kterého nenapadlo nic lepšího), chybné uznání zkoušek naštěstí a díky Bohu chyba studenta není, takže ho za to novopečenci (pokud si to zase nerozmyslí, jako už tolikrát) k odpovědnosti nepovlečou.

Tyhle nové stovky postižených totiž, jak odhalilo nové vedení při přípravě anonymních hanopisů (co dělala ta slavná víkendová komise skoro půl roku, že se to muselo odhalit najednou takhle narychlo?), postoupily po absolvování kurzů celoživotního vzdělávání a přijetí ke studiu rovnou do třetího ročníku (ze tří). V zákoně o vysokých školách (to je jeden takový zákon, jehož existence novopečencům i anonymovi, kterého si prý za pouhopouhý milionek zjednali uniká) je celá řada paragrafů, jak už to někdy v zákonech bývá. Taky tam je jeden paragraf, který říká, že absolventovi celoživotního vzdělávání se uzná to, co splnil v celoživotním vzdělávání, jako 60% toho, co má splnit ve studiu. Protože já na rozdíl od leštičů a zametačů ctím školu, na které jsem působil, nezištně a zdarma, nechci dokonce ani, aby mi zaplatili kávu, a to já piju kávu ne za milion, jako náš rozmilý anonym, ale za pár korun, ušetřím jim nutnost sestavit na nalezení paragrafu tým jako obvykle, a prozradím, že by to mohl být §60. Kdyby to snad nestačilo, je to takový kroucený paragraf, co následuje po 59, což je číslo začínající tím číslem, ze kterého polovina je podle nich šest.

Fakt jsem se učil počty za bývalého režimu a jsem si smutně vědom toho, že tehdy bylo vzdělání nic moc a nepřipravilo nás dostatečně na dnešní život. Představte si, jaké pitomosti mě učili. Třeba že 2/3 ze tří jsou dvě, takže zbývá jedna. Nebo že dvě třetiny jsou cca 60% (66,6666). No, a tak jsem si prý dokonce ještě někdy v roce 2003 myslel (já si na to nevzpomínám, ale leštiči to tvrdí), že když se někomu podle zákona uzná 60%, cca 2/3, tak ho můžete vzít do třetího ročníku ze tří, protože po odečtení těch dvou už zbude právě jen jeden.

Jenže já ani nespočítám, že jedna plus jedna plus tři je šest, takže se není co divit, že se zcela mylně domnívám, že třetina ze tří je jedna.

Rád bych, aby Vám neuniklo, že paní šéfová z Akreditační komise si sice myslí, že posílat anonym není úplně nejlepší způsob, jak zahájit správní řízení (protože to stejně nejde, podle mě je úplně jedno, jestli to začnete anonymem nebo třeba čmáráním sprostých obrázků na zeď), ale že jinak jsou anonymovy výplody právně čisté.

Když ji studium ruštiny (pořád se nějak nemůžu zbavit dojmu, že studovala stejnou totalitní ruštinu jako ten chudák, kterému jsme nesprávně uznali zápočty z totalitní, dokonce předgorbačovské ruštiny) vybavilo pro nejvyšší kvalifikaci v oboru sociologie/po­litologie, zřejmě teď bude hledat uplatnění v právu. Konec konců, když se může za právníka vydávat autor těch zběsilých anonymů, může se za něj vydávat asi už každý. Navíc jí zřejmě definitivně uniká vládní angažmá (například včera na iDnes Jiří Paroubek prohlásil, že ve vládě nebudou ani komunisté ani ježibaby), a když vidí, za jaké bláboly se dá přijít ke slušným penězům (jakkoli jejich anonymnímu adresátovi podle pana provizorního děkana stačí sotva na kafe), není se co divit.

P.S. Ptáte se, jakto, že hanobící úsilí televizních reportérů je vždycky v tak vzácné, zvláštní časové shodě s intenzitou vystoupení pana děkana?

Nebuďte prosím paranoidní, od toho tu jsou jiní.

« Zpět