Ad fontes

(Tertulliana jsem slíbil nejdříve ve středu )

Ad fontes, neboli návrat k pramenům, poznamenává všechny doby, ba dokonce i tu naši moderní. V minulém týdnu například Nejvyšší správní soud odhalil, že vysoká škola nemohla brát akademické tituly bez toho, aby to umožnil zákon (jakkoli chápu, že nejmenované dámy vrtí naopak nechápavě hlavou: Tak soudruh Gottwald mohl, a my, jeho věrné následovnice, bychom tolik štěstí mít neměly?), a nedostal se přitom ani ke geniálním výpočtům, na nichž byly tyto úvahy zdánlivě založeny (chybí-li do doby čtyř let studia třináct dní, jde podle univerzitního č.j. R-594–10 jen o 3,7 roku, z čehož plyne, že rok má někdy jen 39 dnů).

Ovšem slavný záhadolog Ludvík Souček už kdysi odhalil (Nebeské detektivky, senzace a záhady, vydání z roku 1991, str. 170), že „od fantasmagorií je jen krůček k úmyslným nepravdám,“ takže kdoví.

V čem je však onen návrat k pramenům? Rozhlédněte se po kolemjdoucích a uškubněte si podle libosti vlasů či nehtů. Podle § 97 odst. 2 nového občanského zákoníku se přece má za to, že souhlas k oddělení takové části těla, jež se znovu obnoví, byl udělen. Pokud zase dlužník dluží (solidárně) několika věřitelům a nějak splyne (není míněn sex) s jedním z nich, pak podle § 1878 odst. 2 zaniká celý dluh, a přitom současně podle § 1994 zaniká tentýž dluh jen zčásti. Podle § 2894 občanského zákoníku se nemajetková újma (typicky újma na zdraví) nahrazuje („postihuje škůdce“), „jen stanoví-li to zvlášť zákon,“ přičemž zákon už to jaksi dál nestanoví. Podle § 977 občanského zákoníku jen zákon stanoví, která práva majetku jsou absolutní (a od jejich úpravy se nelze odchýlit), jenže zákon už nikde nestanoví, která to tedy vlastně jsou. Podle § 111 odst. 3 občanského zákoníku máme nezadatelné právo se dozvědět, jak bylo naloženo s tím, co vyjde z našeho těla, a rovněž právo zkontrolovat, aby s tím nebylo naloženo nedůstojně (důvodová zpráva na str. 646 uvádí sice jako příklad jen moč, ale fantazii se jistě meze nekladou).

No, a jen na těchto několika málo příkladech vidíte, co mají společného s oním gottwaldovským pojetím lidských práv a hlavně s návratem hluboko k samotným kořenům naší civilizace.

Slíbil jsem Vám přece Tertulliana (asi 160 – asi 220 n. l.), jednoho z nejvýznamnějších církevních otců z doby temného středověku a jeho slavný výrok: Credo, quia absurdum, neboli věřím, protože je to nesmysl, případně protože je to pitomost, případně protože je to absurdní, případně protože je to hovadina, prostě jako obvykle si můžete vybrat. Pravda, tento výrok se někdy připisuje i svatému Augustinovi, jenže to byl právník, a s právníky slušní lidé, jako ti, kdo nám darovali občanský zákoník, nechtějí opravdu nic mít.

A tady máte to, co je společné jak novému kodexu, tak jiným dílům jeho tvůrců i prosazovatelů. A můžete si navíc vybrat, zda ono latinské absurdum přeložíte jako jadrnější hovadina či decentnější absurdita. Ostatně, i pan Werich nám posloužil vlastní verzí: To je blbý, to se bude líbit.

Ale posuďte sami i tu genialitu, se kterou si prostě někteří najdou mouřenína, který za ně vykoná odpudivou práci, a poté může být vhodně odejit. Hm, jaké jen vhodné slovo však použít? Mouřenín sice vykonal svou práci a může být odejit, protože všechnu slávu za občanský zákoník i odebíračské bláboly svého času slízali ti, kdo z nich nenapsali ani čárku (třeba nejmenovaný pan exministr), takže jistě nemohou nést žádnou odpovědnost, když se ukázalo, že to je všecko blbě. Jenže mouřenín není dnes tak docela korektní výraz (že by si tedy někteří prostě korektně našli blbce, který to udělá za ně?)

Pravda, ten pan Souček (pro změnu o stránku dál, na str. 171) nám to trošku kazí, neboť tam taky čteme, že pohřeb pošetilých výmyslů musí dříve či později tak jako tak přijít. Ještě, že díky onomu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu teď někteří z oněch podivuhodných dárců moudrosti alespoň konečně dohnali a předehnali nejen kapitalimus a autora slavného Švejka, ale dokonce i pana Švejka samotného (neboť, jak pravil Josef Švejk: já jsem byl superarbitrován pro blbost a prohlášen ouředně zvláštní komisí za blba. Já jsem ouřední blb).

Jak někteří z Vás ví, vydal jsem se (nakonec s kyslíkovou maskou na nose a doprovodem hasičů za letadlem v nouzi) na delší cestu, jež však pohříchu začala nouzovým přistáním, takže jsem slib včasného doplnění textu nestihl, za což se velmi omlouvám (na rozdíl od lidí, o nichž píšu, tedy vím, že dnes není středa).

« Zpět