Adikie a Mómos

Vzácný odkaz ještě vzácnějších bytostí se prostě jen tak promrhává.

Kdybychom byli v Řecku, možná bychom si sice trochu víc užívali krize, ale na druhou stranu, kdybychom byli ve starém Řecku, mohli bychom konečně stavět notorické paní komisní sochy.

Nejen za to, jak rozvinula leninské učení a převedla je do praxe, například, jak v praxi realizovala slavnou poučku Vladimíra Iljiče o tom, že komise nesoudí a nevyšetřují, ale zneškodňují.

Nebo jak jeho nesmrtelnou myšlenku, že řešení každého problému závisí jen na tom, zda je k dispozici potřebná a vhodná komise, rozpracovala do moderní podoby, podle které je tu jediná akční komise, jež může vyřešit cokoli (neboli zneškodnit kohokoli).

Jaké je jeho vzdělání, to určuje osud obviněného, vybádal Vladimír Iljič, a notorická paní komisní tuto poučku opět revolučně převedla do praxe.

Zasloužila by proto stát na podstavci po Leninově boku (Lenin naštěstí býval zobrazován s kšiltovkou, takže záměna by většinou nehrozila), jenže Leninova zobrazení nacházíme dnes převážně ve sklepích, kůlnách, na smetištích a podobných nepříliš reprezentativních prostorech.

Návrat ke starořecké tradici by proto rozhodně stál za zamyšlení. Jen se na paní komisní zadíváte, a hned vidíte, že by mohla být typickou řeckou bohyní.

Ne snad lehkomyslnou, záletnou Afrodítou, i když se o ní vědělo, že prý byla nejpomstychtivější ze všech řeckých bohyň (ale studium, zejména ruštiny, jí bylo zcela cizí, ba snad až ukradeno). Ne, jakmile se podíváme například na fotografie u úvahy Ilustrovaná II, kde paní komisní radostně popíjí jak se studentskou pátou kolonou z plzeňských práv (naštěstí jednočlennou, takže nadarmo nevyteklo zas tolik vína), tak i s profesorem, za jehož zvolení by kromě akreditace dala, považte, i pochvalu, napadnou nás docela jiné bohyně.

Třeba taková Adikie.

Typická řecká bohyně, zodpovědně spravující svůj svěřený resort.

Adikie byla bohyní bezpráví a nespravedlnosti.

Staří Řekové ovšem měli bohy na kdeco, takže by se krásně uplatnil třeba i notorický pan exministr, který akreditaci za zvolení odrodilého profesora obětavě dohodl (jak se sám iniciativně a diskrétně pochlubil v monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube). Staří Řekové například měli boha, který se jmenoval Mómos, a jehož by pan exministr mohl krásně a zodpovědně na nějakém podstavci ztělesňovat.

Bůh Mómos hanil kdykoli, cokoli a kohokoli.

Jako bůh neustálého hanění se samozřejmě postupně iniciativně vypracovával, až to dotáhl na boha hlouposti. A to rozhodně není žádný zanedbatelný bůh, vždyť jeho působení se týká nemalé části lidstva.

Jak kdysi pravil právnický rychlostudent Werich, hloupost se fackováním vyléčit nedá (přesto by se mělo občas zkoušet, zda tato moudrost pořád ještě platí).

Namísto uctivého umístění na podstavec je ovšem odkaz pana exministra devastován pod plytkou záminkou, že jde vesměs o pitomosti (tentokrát nemám, bez ohledu na shodné definiční znaky, na mysli nový občanský zákoník).

Víme, že pan exministr flexibilně prohrál řadu kárných žalob z nejrůznějších nesmyslných důvodů, například proto, že je podal později, než zákon dovoluje, přičemž úzkoprsí soudci zpátečnicky vůbec nepřihlíželi k nezměrnému objevu jeho náměstka (k němuž ho ovšem pan exministr svou moudrostí inspiroval), že opatření, jež stejně nemají nic společného s právem, lze vykonat kdykoli, i kdyby snad zákon stanovil nějakou lhůtu.

Víme přece, že vedl přezkumná řízení na plzeňských právech klidně i po dvanácti letech, ač zákon (správní řád v § 96 odst. 1) mluví o jediném roce.

A nyní pod plytkou záminkou, že jde o žaloby podané pozdě nebo dokonce (zpravidla) špatně se nástupci pana exministra nechce sklízet trpké ovoce prohry.

« Zpět