Akreditační Parlament

Žijeme v převratné, překotné době, přinášející nám dnes a denně nové a nové poznatky.

Policisté, k nimž se policie nehlásí, střeží po nocích šuplata státních zástupců, do jejichž uzamčených kanceláří je za tmy transparentně pouští pan pověřený vrchní, s obětavostí sobě vlastní dokonce i během poslední noci svého pražského úřadování.

Stačil pouhý měsíc, a z mediálního miláčka se stalo naprosto blbé hovado.

Díky tomu, že paní televizní profesorka nemá ráda plzeňská práva (ať už proto, že se postupně ukázalo, že si obvinění na jejich adresu vymyslela a stále vysoce tvůrčím způsobem vymýšlí, nebo proto, že si nezvolila za děkana oblíbence, se kterým se jí dobře pije, nebo proto, že se jí jejich studenti smějí a parodují ji, ostatně stejně jako zbytek národa, nebo prostě proto, že jsou) jsme se dozvěděli, že bude záhy nastoupena cesta masivních úspor, zřejmě zrušením Parlamentu.

K čemu by taky byl, když zákony přijímá paní šéfová?

Nevěříte? Posuďte tedy sami.

Podle čl. 2 odst. 3 naší Ústavy lze státní moc vykonávat jen podle zákona, v jeho mezích a způsobem, který zákon stanoví. Totéž stanoví i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve které navíc najdeme ještě i článek 4, podle něhož lze povinnosti ukládat jen na základě zákona.

Zákon o vysokých školách stanoví nějaké požadavky, jež musí být splněny, aby studijní program mohl být akreditován (vysoká škola například podle § 79 odst. 1 tohoto zákona musí doložit údaje o garantovi studijního programu). Paní šéfová ovšem chce po vysokých školách, tedy aspoň po plzeňských právech, garanty jednotlivých předmětů. Navíc oficiálně vyhlásila, že na právnické vysoké školy bude přísnější, než na jiné, a v duchu vyhlásila, že na plzeňskou právnickou fakultu bude nejpřísnější. Protože žijeme v právním státě, a protože veřejnou moc lze vykonávat jen podle zákona, je vidět, že slovo paní šéfové, ba dokonce její mlčenlivá myšlenka, jsou zákonem a že v jejím pojetí se Akreditační komise stala z mediálně nezajímavého kontrolního orgánu všemocným představitelem moci zákonodárné.

Nebo se snad někde stala chyba a jde jen o zneužívání moci, o zvůli, porušování zákona a šikanu?

V naší překotné a převratné době je senzace příkazem doby. Kdo kdy psal o Akreditační komisi a jejích šéfech, když plnili řádně své zákonné povinnosti, nevymýšleli si svá oprávnění k řízení vesmíru a jeho okolí, nebo mluvili pravdu?

Stačil měsíc, a z mediálního miláčka média udělala naprosto blbé hovado, napsal pan Okamura (o sobě). A dodal: Nejde o to, že o vás píší, ale o to, že lžou. Doplnil také, že je děsivé, že veřejnoprávní televize vyrábí za naše veřejně peníze reportáže, jejichž účelem je lživě manipulovat veřejné mínění.

Proč se diví? Vždyť sám v témže článku (Svoboda slova není svoboda lhát, 22.2.) napsal, že nejdůležitější jsou pro tyhle lidi drby a lži, případně smíchané s polopravdami.

To třeba taková televizní profesorka ví nadmíru dobře (proto je tak ráda používá).

« Zpět