Alchymie

Že sloučením kamene mudrců a olova nebo rtuti vznikne ryzí zlato, věděli už dávno alchymisté (a například tomu jménem Alexander Scotus, jehož známe jako tlustého Alessandra Scottu ze slavného filmu o císařově pekaři, se to prý dokonce několikrát povedlo).

Odstraníme-li z rovnice kámen a olovo nahradíme člověkem, pak (působením nezměrné moudrosti na lidského jedince) podle některých psychoanalytiků vznikne lidská bytost vyššího druhu (naplněná duchovním zlatem, třeba podle Carla Gustava Junga).

Co vznikne, pokud vynecháme kámen a proces pro změnu obrátíme (tj. co vznikne působením nezměrné blbosti na lidi) jsme názorně viděli třeba za novopečenského působení na plzeňských právech.

Osvědčené metody se využívají opakovaně, a ty neosvědčené jakbysmet. Když už si dal někdo tolik práce, aby je vymyslel, přeci je neodhodíme na smetiště dějin, či spíše skládku zapomnění, jen proto, že nejsou k ničemu (neboli, že se hrubě neosvědčily).

Když třeba nynější pan ministr spravedlnosti, nikoli ovšem té svazijské (který svádí svému panu králi manželku a pak se vymlouvá, že mu tím chtěl dokázat, že není gay, což by se tedy rozhodně u nás stát nemohlo), ale spravedlnosti podle novin kmotrovské, uzurpoval pod výrazným mandátem strachu (kdo bude proti, bude mediálně zostuzen jeho drahými novináři, nebo minimálně jeho drahým novinářem) vedení plzeňských práv, neprodleně zrušil všechna do té doby funkční pracoviště a sloučil je do jediné, totálně nefunkční megakatedry.

Připomeňme, že novému akademickému senátu dalo letos na podzim dost práce, aby jeho pseudoreformy dovršil tím, že obludnou maxikatedru znovu rozdělil na původní části způsobilé normální existence. Nic jiného pan ministr sice už neudělal, ale zato dlouze vyprávěl každému, kdo byl ochoten poslouchat, a těm, kdo nebyli ochotni naslouchat, za trest ještě mnohem víc, jakéže reformy to nadělal.

A málem bych zapomněl, ještě sestavoval týmy na hledání paragrafů, které nemohl najít (ostatně ani jeho týmy je nenašly), zejména proto, že byly lstivě a podle ukryty na místech, kde by je nikdo nikdy nečekal (například § 61 zákoníku práce byl zcela nesportovně schován mezi § 60 a § 62 zákoníku práce).

Naplněn tudíž hrdostí, jak pěkně tehdy nadělal (pochopitelně, jak také jinak, ty reformy), samozřejmě pokračuje v realizaci metod sice hrubě neosvědčených, ale aspoň v minulosti mediálně líbivých.

Protože už nevládne škole, nemůže sice slučovat dosud funkční katedry do nesmyslně velkého celku, ale zato včerejším večerem prohučela zpráva, že budou vrchní státní zastupitelství zrušena a nahrazena speciálním týmem žalobců. Jak už jsem řekl, zase tu máme to prožluklé slučování. Metoda sice neosvědčená, ale zato mediálně líbivá. A proč mediálně líbivá?

Nikdo nemůže vědět všechno a tak logicky čerpáme ze slovníků, ve virtuálních časech hlavně z Wikipedie. Z ní se dozvídáme všelijaké zajímavé informace, například proč jsou nesmyslné počiny páně ministrovy tak mediálně oblíbené.

Nahlédnete-li do Wikipedie a zahloubáte se pod páně ministrovým jménem do jeho osobního života, případně odkazů a referencí k heslu připojených, bude Vám hned leccos (například proč jsou nesmyslné počiny páně ministrovy tak mediálně oblíbené) jasnější, nebo dokonce zcela jasné. Takže vzhůru do Wikipedie, prosím.

Najdeme tam možná i důvod, proč média třeba dnes už zase máchají nejmenovaného moravského hejtmana, že nechce ukázat posudky své rigorózní práce (což se konec konců dočteme i na Wikipedii), zatímco pan ministr za obdivného přiblížení médii vysoce transparentně, v souladu s upřímně hlásanou otevřeností, se kterou médiím svěřuje vždy a vše, prohlašuje o své rigorózní práci: Nikdy neukážu!

Proč by ukazoval, když stejně dočista všechno svěřuje médiím, jimž je tělem i duší plně oddán (tedy podle Wikipedie minimálně jednomu moderátorovi). Už Winston Churchill přece kdysi řekl, že co důvěrně (intimately) svěříte jedinému žurnalistovi, jako kdybyste vyzvonili všem.

« Zpět