Americká pravda?

Myslíte si, že by Američané mohli mít v něčem pravdu?

Víme sice, že americký svišť (Phil) ji neměl: vyvěštil totiž kroucením zadkem teplé, krásné jaro, zatímco Amerika (nejen) leží pod sněhem a všichni mu tudíž nadávají do hnusných a prolhaných hlodavců, takže zčásti pravdu mají, protože svišť hlodavec přece jenom je (ovšem z čeledi veverkovitých).

To nás samozřejmě nijak nepřekvapí, protože už počátkem padesátých let byla objektivně objevena velká pravda, že „Americký imperialismus – nepřítel lidstva,“ a včera jsme si upřesnili, že se americký imperialismus pěkně vybarvil, neb se jeví nejen jako nepřítel lidí, ale i hlodavců, především z čeledi veverkovitých.

U nás se lidé samozřejmě lecjakým hlodavcům, jejich otázkám a odpovědím a především jejich sebestředným tanečkům také posmívají, ba i nějaká spolupráce na věštění by se možná našla (i když asi skrytějším způsobem, než vrtěním zadní částí těla), to však není podstatné.

Shora vytyčená otázka (mohou mít Američané v něčem pravdu?) však trochu souvisí s výročími, připadajícími na přelom března a dubna. Na období končícího března připadají totiž opravdu spousty rozličných výročí.

Samozřejmě bychom asi neměli nějak zvlášť slavit třeba narozeniny nějakého toho rychlostudentského učitele, který nejenže si vystudoval celkem za tři roky hned dvě vysoké školy, navíc mnoho mil vzdálené, a který zcela neoprávněně užívá titul učitel národů (bylo by možná třeba na existenci tohoto pána upozornit notorickou paní komisní či pana komukoli náměstka, aby mu ho rychle a levně, sotva za univerzitní milion či dva, zrušili).

Neboť onen rádoby učitel národů (narozen 28. března 1592), nějaký rychlostudent Komenský, kafral svišťům, případně jiným hlodavcům a notorické paní komisní do věštění, když poukazoval na to, že ani komisní panství nemůže být věčné (po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se opět navrátí), a dopustil se i řady dalších nepřístojných výroků.

Jednak popíral základní akreditační linii snižování počtu škol až na nulu, protože hlásal, že šťasten národ, který má spousty škol (a knih). Navíc tvrdil, že „pomocí knih se mnohý stane učeným i bez školy,“ čímž zcela popíral smysl akreditačních procesů, komisí a co horšího i jejich notorických předsedkyň, když navíc zapomněl dodat, že ke čtení knih je samozřejmě potřeba akreditačního souhlasu. Ke všemu ještě zjevně nesouhlasil s urychleným zavedením nového občanského zákoníku, neboť prohlašoval, že všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest, ledaže by tím prostě jen konstatoval stav a situaci příznivců urychleného zavedení nového středověkého kodexu.

Skoro to ale vypadá, jako kdyby se tím přimlouval za odložení jeho účinnosti až do doby, než budou jeho ustanovení rozumně vysvětlitelná (tedy pro odklad na dobu sta let až nekonečna).

Ne, panu učiteli národů budeme leda držet palce, aby se o něm notorická paní komisní nikdy nedoslechla, ale blahopřát mu rozhodně nebudeme.

Na sklonku března a dubna (1951) ovšem jiný podivný student práv přesvědčoval Američany, že by komunistický funkcionář mohl (byť zcela výjimečně) jednat slušně, bez zištných cílů, bez spekulací a pomstychtivosti, prostě skoro jako normální člověk.

Jiřímu Voskovcovi totiž umožnil vycestovat do Spojených států vysoký stranický funkcionář, a to aniž by z toho měl nějaký prospěch, nebo na tom jinak profitoval. Příslušný imigrační výbor nakonec uvěřil, že se komunistický papaláš může zachovat slušně a že tedy Voskovec nemusí být špion a pustil jej do země.

Mohli mít Američané pravdu?

Až zase bude notorická paní komisní vykonávat svou absolutní moc, uvidíme.

« Zpět