Analýza

Nějaké povědomí o právu má snad skoro každý. Jen málokterý chycený zloděj se brání tím, že si myslel, že už jsme v komunismu, kde každý má dostávat podle svých potřeb, a on ty naše peníze opravdu nutně potřebuje.

Skoro všichni víme, že tomu sousedovi, který na potkání vypráví, jací jsme neuvěřitelní blbové, jeho klevetný jazyk asi nepůjde vyškubnout, ba ani ho lehce či spíš těžce podusit v nálevu doporučeném středověkým básníkem (složeném z vývaru z použitých plen, kyseliny sírové a jiných zajímavých a chutných ingrediencí). Tušíme, že lumpům, kteří nám něco kradou, nejenže neuseknou ruku, ale navíc jim spravedlivý pán v masce spravedlnosti (kat) ani nevytetuje kamsi na tělo nápis: zloděj, nebo v případě menší krádeže aspoň milou zdrobnělinku (zlodějíček). Asi víme, že sice nesmíme sousedovic kocourovi ubližovat, ale zato mu můžeme něžně, ale hlavně svobodně a po libosti špitat, že je prašivý, hnusný dobytek. Tato úvaha vůbec není o tom, co poradit věčnému panu exnáměstkovi, jak si má nechat vypučet, naroubovat či, jak jinak přijít k tolika končetinám, aby mu aspoň nějaká zbyla, kdyby mu náhodou za pokus o šedesát devět krádeží diplomu nakonec přece jen nenechavé pracky amputovali. Rozhodně ne.

Prostě je o tom, že většina lidí ví, že andulky nebo leguány pomlouvat smíme. Taky tuší, že v aspoň trochu normální zemi je úplně jedno, když žák nebo student není schopen doložit průběh svého studia, protože ani žáček ani student nemá povinnost si doklady o svém studiu archivovat, naopak, poté, co konečně absolvuje základní vzdělání, může nadšeně tančit kolem táboráku složeného ze sešitů a žákovských knížek, případně indexů. Není dokonce povinen své studium zpětně dokládat, takže žáček nemusí složitě dokazovat, že v určitých dnech chodil do školy, i když po desetiletích myši sežraly třídní knihu. Nemůže za to, že zesnulý vážený pedagog zapomněl vyprávět své manželce, koho ten který den zkoušel (což si běžná manželka samozřejmě detailně pamatuje i po šesti, sedmi letech). Normální člověk také chápe, že student nemůže zato, když je určitý učitel při jeho zkoušce duševně nepřítomen, ba nemůže ani za to, když je nepřítomen fyzicky. Normální člověk přinejmenším tuší, že student asi nemůže zato, že se pedagog na listiny, jež student v životě neviděl a neuvidí, podepsal nečitelně, a dokonce, že takový studentík jen sotva může odpovídat za to, že nebylo uklizeno v knihovně, kterou možná nikdy nenavštívil.

Všichni lidé však normální nejsou, a najdou se i takoví, podle kterých právě za tohle student odpovídá.

To bylo zřejmě důvodem, proč pan rektor zadal jedné renomované kanceláři právní analýzu, která je nyní zveřejněna na univerzitních stránkách a ve které se konstatuje, co všechno nejde a co všechno student nemusí. Vzniká tak zajímavá situace, kdy sice na univerzitních stránkách najdeme fundovaný právní rozbor, který dokonce v souladu s tak zvaným zdravým selským rozumem konstatuje, že akademické tituly odebírat nelze (tentýž právní názor na svých stránkách zveřejnilo ministerstvo školství již loni 6.října), a současně stále slyšíme povyk pomíjejících fakultních náčelníků: Ale když my chceme!

P.S. Ptáte se na můj názor na prodloužení mandátu paní šéfové Akreditační komise. Možná Vás zklamu, ale já si myslím, že tato prazvláštní rada starších možná měla své opodstatnění u některých indiánských kmenů, nemá ho však v moderní společnosti. A je úplně jedno, kdo ji řídí. Protože pořád platí, že kdo se bojí opozice, ten se bojí o pozice a že korumpuje každá moc, přičemž moc absolutní korumpuje absolutně.

« Zpět