yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Často si ani nevšimneme naprosto zásadních věcí. Všímáme si nejrůznějších detailů a podstata nám zhusta zůstane skryta.
Pan premiér sice před pár měsíci uznale konstatoval, že paní akreditační (s ohledem na její cíle bychom ji ovšem měli označovat spíše jako paní neakreditační) rozhoduje o akreditacích podle svých pocitů a známostí. To je sice samozřejmě pravda, a každý, kdo kdy o akreditačním rozhodování aspoň něco málo zaslechl, s tím pochopitelně plně souhlasí.
Na druhou stranu však může uniknout pozornosti, že právě díky rozhodování podle pocitů a známostí bylo překonáno cosi, co bylo tisíce let považováno na nepřekonatelné.
Dlouhá tisíciletí (říká se, že čtyři) platilo základní jógové pravidlo, že „pokud je připraven žák, mistr se objeví.“
Nyní však zcela nenápadně dochází k zásadnímu převratu. Co že nám říkala paní komisní prostřednictvím novin a jiných médií, jichž používá místo hlásné trouby? Mohou si (míněna chorobně nenáviděná plzeňská práva) přivést profesorů a docentů, kolik chtějí, a akreditaci jim stejně nedám! Řečeno slovy jogínů: může se objevit mistrů, co hrdlo ráčí, a tady máte cukrátko: žáky připravit stejně nedovolím.
Abych byl ve svém národním vlastenectví přece jen trochu objektivní, je pravda, že podobné pokusy už učiněny byly. Například v padesátých letech v Tibetu byli lámové převychováváni v táborech k tomu účelu určených, a v souladu s názvem těchto táborů tam byli koncentrováni.
Je jen logické, že čelní marxisté, ať už čínští nebo tuzemští, nepřejí všelijakým feudálním či ještě starším učením a principům, a prostě je musí podrobit zcela zásadní reformě.
Naštěstí ona paní, jež se rozhodla reformovat (neboli zásadně změnit) vše, co bylo v našem vysokém školství jen trošku inteligentní a funkční, má za spojence i další reformátory.
Jeden, nějaký pan ministr kmotrovské spravedlnosti, například na You Tube v monologu nazvaném „Dohoda s Dvořákovou“ poodhalil roušku tajemství, jak získat bezbolestně nejen akreditaci, ale navíc i upřímnou komisní pochvalu (stačí zvolit děkanem profesora, se kterým se paní komisní dobře pije; kdybyste snad náhodou nevěděli, který to je, jukněte se na fotografie u úvahy Ilustrovaná II).
Současně nám však pan ministr ve svém akademickém i politickém působení ukázal, jak se stát opravdu úspěšným reformátorem: stačí několikrát denně, lépe ovšem několikrát za hodinu, vyslovit slovo reforma bez bližšího upřesnění a hlavně bez jakýchkoli detailů.
Když se ten den kdekoli něco pozitivního stane, je to Vaše reforma, jež právě významně pokročila. Když se nestane nic, prostě zatím se svým týmem reformy pilujete. Stane-li se naopak cokoli negativního, nemá s tím Vaše reforma logicky vůbec nic společného.
Tohoto kýženého stavu lze ovšem dosáhnout, jen pokud budete vyslovovat slovo reforma bez sebemenšího přívlastku, potom z Vás totiž v očích alespoň jednoho či dvou lidí bude „velký reformátor, nabitý sociálním cítěním, se srdcem plným sociálního cítění a myslí otevřenou pro hluboké reformy, který věnuje nezměrné úsilí očistě naší společnosti.“
Jeden „velký reformátor, nabitý sociálním cítěním, se srdcem plným sociálního cítění a myslí otevřenou pro hluboké reformy, který věnoval nezměrné úsilí očistě naší společnosti“ (jak o něm napsala česká média včetně odborných právnických časopisů) sice trošku sklouzl do nevhodné konkrétnosti, i když se nakonec přece jen tak úplně nespletl, a to ani při prohlášení: „Moji Češi nestřílejí, raději udávají,“ neboť ho (totiž Reinharda Heydricha) opravdu nezastřelili, ale zabili granátem.