AntiPavel

Ani o Popeleční středě není nutno si jen sypat popel na hlavu. Naopak, je třeba v být optimistou.

Už jsme si totiž několikrát připomněli, že pokrok prostě nezastavíš.

Už Kosmas blahé paměti (byl to sice děkan, ale tehdy se to přece jenom tak nebralo, takže ho snad notorická paní komisní nepřipraví o funkci nějakou věštbou o tom, jakých pochybení se při jejím výkonu dopustí nejpozději do konce roku 1125) ve své Kronice české právě někdy před rokem 1125 napsal o kněžně Libuši, že „poněvadž nikdo není úplně blažen, i žena tak chvályhodná a znamenitá – ach, nešťastný osude lidský!-byla prorokyní.“ Z čehož jaksi vyplývá, že si věštkyň příliš nevážil.

Už v dobách následujících bezmála staletí po přijetí paragrafů, z nichž byl sestaven náš moderní nový občanský zákoník, Svatopluk Čech napsal (ve svém díle Oběti pověry), že ženy věštkyně, ač jen hloupé děvečky, byly považovány za bytosti vlastností bezmála nadpřirozených. Věštíce nesmysly, lidmi mdlých duchů uctívány byly.

Pravda ovšem je, že to byl právník, tak co bychom od něj mohli čekat?

Jen v citovaném díle ostatně napsal spousty dalších podivností, například, že „pro zhovadilé nesmysly spousty lidí větší, než uvěřitelno, těžkým a hrozným osudem postiženy byly,“ anebo třeba že „množství jest dosud mezi lidmi tupých, kteříž vítězství osvěty nad mrákotou pomlouvačnou za špatné považují, vychvalujíce do nebe staré pořádky a zásobu slov hanlivých vyčerpávajíce, aby odsoudili vzdělanost jimi neuznanou.“

Nic z toho samozřejmě dnes už není aktuální a ono množství dnes uctivě uctívá například notorickou paní komisní s jejími geniálními věštbami do hluboké minulosti.

Bývaly dokonce krajně podezřelé doby, kdy bylo ideálem si vzájemně pomáhat.

Je to vůbec uvěřitelné?

Dnes je ikonou jen ten, kdo jiným nekompromisně ško­dí!

Slyšeli jste snad někdy o někom, o komkoli, komu pomohla třeba notorická paní komisní, anebo neméně notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti?

Nemohli jste o nikom takovém slyšet, protože nikdo takový není.

Tím, že ctíme lidi, kteří zásadně nikdy a nikomu nepomohli a nepomáhají, ale naopak, jsme překonali tmářskou minulost!

Čiňme všem dobro, hlásal například svatý Pavel v Epištole ke Galatským (kap. 6., verš 10.) a v epištole k Židům opakoval, že je třeba vzájemně si pomáhat a povzbuzovat se. Tyto biblické podivnosti ovšem naše skvělá doba svým obdivem k těm, kdo nikdy nikomu nepomáhají, dávno moderně překonala.

Ostatně ten pan svatý Pavel třeba v takovém Dopisu (či Epištole) Titovi nenapsal jen, že je třeba, abychom uměli pomáhat v nouzi (kap. 3., verš 13.), ale i úplné nesmysly, nesrovnatelné s počínáním moderní ženy, jež můžeme demonstrovat například právě na úctyhodné paní komisní.

Co třeba?

„Starší ženy ať nepomlouvají a nepropadají opilství,“ hlásal Pavel například (právě v dopise Titovi, kapitola 2., verš třetí), případně (abychom se přiblížili modernímu textu nového občanského zákoníku) ve staročeských verzích bible: „ať nejsou převrhlé a přílišně vína pijící.“

Kam bychom s něčím takovým přišli?
Ale co my?
Kam by s něčím takovým přišel ideál naší komisní doby?

Ostatně co víme o tom svatém Pavlovi z Tarsu? Že se mu „dostalo kvalitní průpravy ze zákonů židovských!“

« Zpět