Audiatur

Stará zásada audiatur et altera pars (budiž slyšena i druhá strana), někdy (málokdy) též formulovaná slovy: audi alteram partem (slyš druhou stranu), znamená, že o nikom nemůže být spravedlivě rozhodnuto, aniž by se k tomu mohl vyjádřit.

Ostatně slovy „nejde-li o podezření vycházející z chatrných jen domněnek, jehož je třeba nedbat, jest podezřelému vždy umožniti, aby se k podezření včas vyjádřil,“ pravilo se něco podobného zmíněné právní zásadě dokonce v Kladivu na čarodějnice (neboli návodu, jak vést s čarodějnicemi proces), kde se poměrně nečekaně stanovilo dokonce i: „jestliže se ptáme, zda lze připustit, aby proti někomu podali svědectví jeho nepřátelé, odpovídáme, že nikoli. Kdo se snaží druhého zbaviti dobrého jména, toho svědectví je právem vyloučeno. Takovým nesmí pak být ani sám soudce.“

V neslavném kolotoči označovaném za kauzu plzeňských práv to vypadalo, že jeho iniciátoři a realizátoři se dosud dokonce ještě ani k moudrosti starých inkvizitorů nepropracovali.

Jenže na druhou stranu (kdo už si to dnes pamatuje) úplně na počátku byly omílány nostrifikace ukrajinských studentů. Když se ukázalo, že je povoloval rektor a navíc v hojném počtu i ministerstvo, vytáhla se nová karta pětatřiceti ztracených disertací, o nichž po pár dnech pan rektor prohlásil, že se pro změnu v knihovně našly, a tak dál. Věčný pan magisterský náměstek, najatý jako odběrník (za účelem efektivnějšího prohýření veřejných prostředků) byl sice díky překlepům nepečlivých médií omylem označován i jako odborník, ale jen do doby, nežli nás začal oslňovat leskem nespočetných právnických perel. Třeba pod č.j. R – 505 –10 absolventce bakalářského studia vytýkal porušení Studijního a zkušebního řádu přijatého 16.8.2004, ačkoli studium ukončila už v květnu téhož roku, o početních exhibicích s celými čísly do deseti ani nemluvě (ať již spočítal, že komise sestávající z předsedy, místopředsedy a tří členů má šest členů, nebo že polovina takto složené komise je zase šest, nebo třeba, že student přijatý ke studiu na podzim 2001, který studoval do května 2005, na škole pobyl jen dva a půl roku, kteroužto studentovu ohavnost mu pan náměstek spočítal pod č.j. R-576–10).

Komise, jejíž mnozí členové prověřovali své vlastní studium, studium vlastních manželek a bůhví koho vlastního ještě, a která by tudíž neobstála ani v dobách inkvizice (viz výše), iniciativně prohlásila za protiprávní uznat zkoušky konané před více než dvěma lety, čímž vyvolala obrovskou nejistotu, zda její členové neumí počítat, nebo neumí číst, nebo ani jedno ani druhé, nebo neumí myslet, nebo jsou jen zapškle podjatí úplně za každou cenu? Pokud totiž jde o zkoušky na jiné vysoké škole, děkan je podle čl. 25 odst. 4 písm. b) Studijního a zkušebního řádu platného v době mého děkanování (dnes je to stejné) může uznat, pokud bylo studium na této jiné vysoké škole ukončeno v uplynulých dvou letech, takže student, který by například pět let studoval jinou vysokou školu a do dvou let od jejího skončení by nastoupil na některou fakultu Západočeské Univerzity, mohl logicky žádat uznání zkoušek vykonaných například i před sedmi lety. Ještě lepší bylo samozřejmě dnes už proslavené zjištění, jak děkan porušoval své vlastní předpisy tím, že je měnil (nestálo by za to dohledat úplně první předpis, který kdy u nás platil, abychom zjistili, co vlastně podle našich komisařů platí dodnes?).

Takže jsme si my obyčejní lidé pořád připadali někde mezi putovním aprílem a říší extrémně černého humoru. A potom, je přece mnohem jednodušší, a tudíž efektivnější, si něco navymýšlet a potom sám rozhodnout, že je to tak, zejména když víme, že právě pravda je to, čemu zásadně nikdo nechce věřit (již včera jsem si dovolil ocitovat tuto skvělou pravdu z pera G.B.Shawa) a navíc s čtením nebo posloucháním cizích vyjádření je vždycky práce, a právě práce je to, co zásadně nikdo nechce dělat (jak pravil pro změnu T.G. Masaryk).

Ale navzdory naší užaslé nevíře, lenosti či (a?) nekompetentnosti komise i najatého odběrníka je to nakonec kupodivu právě tak, jak se pravilo už v Kladivu na čarodějnice: podezřelému je třeba vždy umožniti, aby se k podezření včas vyjádřil. A tak jsem dostal dopis ze dne 10. srpna 2010, v němž mne pod č.j. R-1041–10 jedna nejmenovaná západočeská univerzita vyzývá, abych se k možným nedostatkům na plzeňské právnické fakultě vyjádřil. Právě včas, že?

« Zpět