Aurea prima

Vida, cédéčko. Trošku neslané, nemastné, ale jinak jsem si docela pošmákl, budeme možná už brzo bručet mezi nevalnými zbytky žvýkáním kovu a plastu obroušených zubů. Aneb, hergot, já bych jedl, to CD (DVD) Dlouhý, Široký a Krátkozraký bylo tvrdé jako houžev, už to nebudu jíst, nedělá mi to dobře (ve stejnojmenné hře si sice obr Koloděj stýská nad tvrdostí báby s roštím, ale znáte to, vývoj nezastavíš).

Vzhledem k Vašemu včerejšímu zaujetí se totiž zdá, že máme konečně prvního kandidáta (v soutěži o nejhloupější paragraf návrhu nového občanského zákoníku). V dnešním šedém a nezajímavém právním řádu je to skutečně tak, že zuživatelné věci jsou ty, které můžeme spolykat, vypít, spálit, případně s nimi naložit nějak podobně (a tím je spotřebovat). Zázračný § 477 zákoníkového návrhu však opravdu říká, že zuživatelná je movitá věc, jejíž běžné použití spočívá nejen ve spotřebování, ale také ve zcizení (neboli převodu). Takže pokud vše půjde špatně, a tudíž se nového zákoníku dočkáme, budou na nás příští, snad už zase moudré, generace vzpomínat jako na podivíny, kteří s chutí i bez chuti pojídali stohy ponožek, bot, ba i triček, kladívek, kleštiček či třeba lyží, případně jiných věcí určených k prodeji (neboli zizení). Naši potomci budou žasnout, jak jsme k usilovně žvýkanému televizoru bujaře popíjeli asfalt, dehet a jiné chutné živičné nápoje.

Naštěstí k tomu všemu budeme mít pouhým citem seznatelná přirozená práva (§ 19 odst. 1 návrhu), jako třeba právo dozvědět se, co se stalo s tím, co pochází z našeho těla (§ 110 odst. 3 návrhu, který na kandidátní listině trčí taky poměrně vysoko). Pro případ, že byste se rozhodli pečlivě sledovat, co pochází z Vašeho těla, nedoporučuji odlišovat to od jiných podobných předmětů ani autogramem ani čárkovým kódem. Dostatečné odlišení, jaké v podobných případech předepisuje třeba § 1040 návrhu, bych radši než polykáním samolepek s čárkovým kódem či podepisováním toho, co již definitivně pochází z našeho těla, řešil pitím nějakého vytrvalého světélkujícího barviva, ostatně i ta barva bude přece věc zuživatelná (§ 477 návrhu), tak proč bychom se nenapili.

Protože v té šťastné budoucí době budeme moci například draze prodávat ustříhané nehty (což nám dnes v našem právu opravdu bolestně schází, naštěstí však podle § 111 návrhu lze za odměnu jinému přenechat nejen vlasy, ale i jiné části těla, které lze bezbolestně bez znecitlivění odejmout a které se přirozeně obnovují), jež mnozí indiánští náčelníci už odedávna považují za vhodně aromatický doplněk tabáku, nebude nám rozhodně nic chybět.

Aurea prima sata est aetas (neboli: první byl zlatý věk), kvílel svého času neuvědoměle antický básník (kdybych byl naopak uvědomělým novopečencem, prásknul bych, že to byl Ovidius), zatímco my už víme, že zlatý věk nás teprve čeká, a sice právě po přijetí návrhu nového občanského zákoníku. Básnická moudrost aurea prima sata est aetas totiž pokračuje: quae vindice nullo, sponte sua, sine lege, fidem rectumque colebat, neboli že lidé tehdy spravovali své záležitosti bez zákona (sine lege) i bez soudů (vindice nullo). No, a právě to nás přece čeká. Jakmile nabude účinnosti zákon, kterému nikdo není schopen porozumět a podle kterého se chovat snad ani nedá, nezbude nám totiž, nežli radši žít bez zákona (a bez soudů), takže náhle, nečekaně a navzdory škarohlídskému poetovi dospějeme zpět ke zlatému věku.

A pak že budoucnost patří aluminiu, jak se mylně domníval neexistující český myslitel Jára Cimrman. Naštěstí ho bývalí novopečenci neznají, jinak by už dávno skončil v roli plagiátora, možná i rychlostudenta, vyšetřování ztráty třídní knihy by bylo důsledně dokončeno a bylo by mu zrušeno vysvědčení z příslušné třídy.

Zatím ovšem ještě žijeme v temné přítomnosti, kde spousta zákonů stanoví spousty všelijakých pravidel, jako že na rozhodování o právech a povinnostech studentů se nevztahuje správní řád (§ 68 odst. 1 zákona o vysokých školách), že vysokoškolský diplom není osvědčení, ale tzv. doklad (§ 57 odst. 8 a mnohé další o vysokých školách), nebo že doklad lze zrušit jen do roka od jeho předání (§ 96 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 správního řádu).

Žijeme v oné truchlivé době, kdy se studenti nejspíš budou muset soudit se svou poněkud krkavčí alma mater, a kdy platí (§ 138 odst. 1 občanského soudního řádu), že odůvodňují-li to poměry účastníka, může mu předseda senátu přiznat osvobození od soudních poplatků, avšak pouze (!) na návrh. Pokud se tedy moudře rozhodnete se svou univerzitou raději soudit, nežli se z ní nechat protiprávně vyhnat, pak si dovoluji doporučit v žalobě navrhnout osvobození od soudních poplatků. Odůvodnit takový návrh lze prostě tím, že jste studenty (a to i nadále, protože rozhodnutí o ukončení Vašeho studia je nicotný paakt) a nemáte tudíž žádný příjem.

« Zpět