Až morbidní

Oceány jsou nejen ukrutně hluboké, ale také docela široké a tak všeliké lokální zprávičky přes ně dorážejí k odvráceným břehům zuřivým tempem ďábelsky rozběhnutých šnečků (jako ten ležící v nemocnici, který původně cválal lesem, a z ničeho nic přímo před ním vyrostla houba, podle jiných verzí strom). Proto malé zpoždění.

Když někdo vysloví nějakou domněnku, jež se následně nepotvrdí, měl by se omluvit. Takže proto se Vám teď všem aspoň dodatečně omlouvám. Reagoval jsem na záměnu jednotného čísla za množné, o které jsem mínil, že se přihodila jednomu sdělovacímu prostředku. Zatímco zmíněné medium přineslo křehkou zprávičku, že se studenti plzeňských práv opětovně bouří proti dalšímu děkanovi, měl jsem na základě dostupných informací za to, že se bouří (a to jaksi kontinuálně, zhruba ve smyslu někdejší Trockého teorie permanentní socialistické revoluce) stále jen jedna tatáž osoba, která navíc v pravém smyslu dokonce nejspíš studentem není, protože za řadu let svého podivného studia nesložila v podstatě žádné zkoušky (proto je pro ni tak strašně nepředstavitelné, že by je někdo jiný udělat mohl).

A vidíte, hrubě jsem se mýlil. Médium totiž přineslo zvěst, že ve skutečnosti to na plzeňských právech nevře jen v jediném pseudostudentovi (nejspíš kdesi hluboko v jeho útrobách), ale že to vře ve více studentech, konkrétně ve DVOU.

Chudáci sportovci: musí běhat buď hodně rychle, nebo hodně daleko, nebo za různě velkými kulatými či šišatými předměty, vrhat se bůhvíkam a všelikam skákat a nakonec se o nich objeví v nejlepším případě větička bůhvíkde ztracená na zadních stranách: zatímco dva ze zhruba dvou a půl tisíce studentů kdesi trousí nesmysly a těší se (byť zaslouženě jen opravdu maličké) mediální pozornosti.

Uznejte ovšem sami, že právem, neboť představují naprosto reprezentativní část plzeňského právnického studentstva: vždyť mluví za celých O,OO8% všech plzeňských studentů práv (tedy sami za sebe)! Kdyby poskytl zmíněný deník prostor pro názor každým osmi tisícinám procenta dotčených, nepochybně by zvětšil svůj objem tak masivně, že by nejspíš zanikl, což by sice bylo společensky bezpochyby žádoucí a přínosné, ale nebyla by to zdaleka taková sranda. Zkuste si třeba představit, že bychom podobně demokraticky postupovali při volbách. Jak pravil už kdysi dávno jeden velmi moudrý muž (řekl bych, že Victor Hugo, ale zdejším červeným mravenečkům obzvlášť chutnají tištěné spoje, takže vygooglovat autora je tentokrát poněkud složitější): jeden či dva šašci baví celou masu člověčenstva, nikoli opačně.

Pravda je, že jim samozřejmě nepříliš zdatně (protože jinak neumí) sekunduje bývalý studijní proděkan, který se proslavil tím, že zákon není třeba dodržovat, pokud by to mělo obtěžovat božského Káju (neboli není nutno otravovat bývalého vědeckého proděkana podepisováním stovek rozhodnutí o vyhození studentů jen proto, že to vyžaduje zákon). Jeho nynější konsekvence, že sice postup, který pseudostudent kritizuje, zákon i vnitřní předpisy vysoké školy připouští, ale jemu se to nelíbí, proto celkem nevybočuje a nepřekvapí.

Z dřívějších úvah už víme, že to mají představitelé tak mohutně většinového názoru (celých osm tisícin procenta právnických studentů, to už je věru halasný hlas všeho lidu!) dobré aspoň u kompilátorů nového občanského zákoníku, protože například (ani kdyby nastal ten nepravděpodobný případ, že by na chvilku zmlkli) nemohou být prohlášeni za nezvěstné (podle § 66 odst. 1 návrhu může být totiž za nezvěstného prohlášen jen plně svéprávný člověk).

Což nás jen na okraj přivádí k tomu, jak netušené výhody (o nichž se z neznámých důvodů stále mlčí) by mohl občanský zákoník přinést, zejména ovšem právě těm nezvěstným.

Tak například někoho, kdo byl prohlášen za nezvěstného před osmnáctým rokem svého věku, lze prohlásit za mrtvého až v době, kdy by mu bylo pětadvacet (§ 74 odst. 2 návrhu). Považte sami, s jakou radostí bude například krkavčí rodič platit výživné (a ovšem také jindy neméně krkavčí stát všelijaké dávky) šťastnému nezvěstnému, který po vzoru bájných hrdinů zmizel jako malé robátko v proutěném košíku kdesi ve hřmících vodopádech. Jinak lze dospělého nezvěstného prohlásit za mrtvého nejdříve pět let od jeho zmizení (§ 73), a pokud sice je nezvěstný, ale nebyl za nezvěstného prohlášen úředně, až po sedmi letech. Vidíte tedy sami, že novopečenský rozum je v bezpečí (možná proto to tak sepsali, aby jim ho nikdo nemohl prohlásit za nezvěstný?).

« Zpět