Bejrút II

Žurnalista, který se kdesi na hluboko zasutých zadních stranách, kam se kromě něj samotného už jen sotvakdo dohrabe, pokusil (marně) upoutat čtenářskou pozornost na tíživé novopečenské psychické trable (moc rádi by vládli, ale nikdo je za vládce, ba ani za nic jiného, nechce, neboť v našem národě masochismus nepřevládá) se opravdu trefil tím, že plzeňská práva přirovnal k Bejrútu.

Už jsem si včera dovolil stručně upozornit, že to bylo opravdu až děsivě trefné přirovnání. Bejrút byl kvetoucím centrem kultury a vzdělanosti, nežli se ho pokusili zmocnit chorobně ctižádostiví ničemové, jimž je milejší panovat hromadě páchnoucích trosek, nežli být řádnými, leč pohříchu řadovými, občany kvetoucí společnosti. S podobně podivnými starci máme totiž co dělat právě i v Plzni. Neboť jak svého již velmi dávného času pravil renesanční myslitel Francis Bacon: staří, to jsou ti, kdo pořád něco kritizují, pořád hledají něco špatného a pořád se jim na někom něco nelíbí, ano, ti jsou staří bez ohledu na svůj věk. Fakulta, a bohužel i její studenti už zažili, naštěstí jen nakrátko, prazvláštní vládu těchto věčných starců, děsivě starých již od mládí. Děsivě, protože zapšklé stáří je nepoučitelné.

No, a je s ním obvykle spojena také senilita a jiné projevy moudrosti. Jen tak lze vysvětlit třeba tajemné mlčení novopečenských kývačů, kteří jinak prozradili i to, co nevěděli, a především samozřejmě to, co nesměli. Významná renomovaná kancelář, projevující zodpovědnou obavu o osud rozpočtů vysokých škol, jim na sklonku minulého měsíce iniciativně zaslala rozbor, v něm velmi fundovaně a kupodivu zcela vážně a bez zesměšňování (což muselo být opravdu mimořádně obtížné) analyzovala scestné vývody draze najatého hanopisníka, který vzory odebíračských paaktů nechal (aby té ostudy bylo víc) vystavit na univerzitních stránkách, a upozornila na nespočetné chyby právní, logické, stylistické, pravopisné a všechny další, z nichž je zmíněný paakt pracně sestaven.

A při oné nezvyklé transparentnosti všeho novopečenského: slyšeli jste o té nové analýze někdo? Pravidla prostě platí jen pro některé, konkrétně jen pro nás ostatní.

Naštěstí už předvedli, co dovedou, a jak mi napsal jeden plzeňský student, jejich počínání překvapivě snížilo spotřebu alkoholických nápojů a prohloubilo tak dokonce i krizi pivovarnictví a lihovarů (spousta lidí se totiž vrhla na abstinenci, protože ty jejich šílenosti nechtěli vidět ani jednou, natož pak dvakrát).

Jak mi napsal jiný, ještě štěstí, že nemají ani zbla smyslu pro humor, takže nesbírají vtipy o sobě (při své obecně známé toleranci, velkorysosti, smyslu pro spravedlnost a pochopení by jich už mohli nasbírat tak dva a půl gulagu). Další vtipy na téma proč ten, kdo žere novopečence, není kanibal, samozřejmě s ohledem na povinnou slušnost a zdvořilost přetiskovat nemůžeme (i když je to vážně veliká škoda, a tak si přece jen dovolím maličký náznaček v P.S.).

Už kdysi dávno napsal staročínský myslitel Lao-tse, že všechno, co je pružné, tolerantní a chápavé, má vždycky tendenci růst a rozvíjet se, zatímco všechno, co je rigidní a spoutané pravidly upřednostněnými před lidskostí podlehne rychlé zkáze.

A Konfucius mu kontroval, že vždy bude přežívat zdvořilé, vlídné a chápavé, zatímco tvrdé, přísné a komisní se rozpadne do zasloužené hniloby, stejně jako třeba výrokem, že velcí lidé se po celý život učí pochopení a přátelství, zatímco malí lidé jen pravidlům, jež mylně či lživě vydávají za moudrost.

P.S. Kanibal přece nejí vepřové.

« Zpět