Bílí

Pravda, která je k nalezení ve víně, je, jak se zdá, neměnná.

Podle velkého vůdce světového proletariátu řešení každého problému závisí na tom, zda je k dispozici ta správná komise, a ta správná komise přitom nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje nepřátele, především komunismu, ale i nepřátele komise vůbec. S leninskou důsledností tedy nejmenovaná občanská akční komise zase jednou potvrdila výpočty své notorické šéfky.

Komise pro potírání vysokých škol, nepřesně označovaná jako akreditační, zase jednou nevydala souhlasné stanovisko k doktorskému studijnímu programu plzeňských práv.

Byly tedy opět potvrzeny geniální výpočty notorické paní komisní, jež už před dvěma roky varovala, že počet plzeňských profesorů nebezpečně, ba katastrofálně, poklesl z devíti na deset, a jež z toho moudře vyvodila, že dvacet pět (plzeňských profesorů a docentů loni v únoru, dnes jich je tam už třicet) je podstatně méně, nežli třináct (olomouckých profesorů a docentů, plně postačujících i na doktorskou akreditaci), a už vůbec mnohonásobně méně, nežli 1,5 (neboť filozofům jak známo postačuje bohatě dvanáct docentů a profesorů na celkem osm studijních programů, včetně doktorských).

Mohlo by se zdát, že se tím nejmenovaná notorická šéfová opičí po neměně notorickém panu náměstkovi (tj. panu náměstkovi neustále náměstkujícímu, lhostejno komu a kde), ale pravý opak je pravdou.

Vždyť přece už před více nežli třemi roky paní komisní, tehdy ještě ne notorická, ale už předsedkyně, objevila, že cca 400 absolventů plzeňských práv studovalo kratší, nežli standardní dobu studia. Vzpomínám si matně, jak mne její geniální výpočet ohromil: jestliže z Univerzity Karlovy na plzeňská práva tehdy přestupovalo zhruba osmdesát studentů ročně po dobu nejméně deseti, spíše dvanácti, let, nemohl jsem se oněch čtyř stovek pořád nějak dopočítat.

Takže kdo se opičil?

Rozhodně pan náměstek, protože notorická paní komisní ho se svými skvělými počty nejméně o rok předběhla.

Ledaže by se opičila, jak je jejím zvykem, prorocky?

Zpravidla sice prorokuje hluboko do minulosti, ale občas přece jen přesně, výstižně a pravdivě vysvětlí, jak to bude v budoucnu, například že už záhy zvítězí v Latinské Americe komunismus a že tamní rudí, čím nejsou míněni Indiáni, zúčtují s tamním kapitalismem.

Někteří si možná pořád ještě myslí, že komunismus v Latinské Americe nezvítězil, případně že 80×10 není 400, anebo dokonce zastávají reakční a oportunistický názor, že snad ani 1,5 není mnohokrát víc nežli 25.

Ale přesto, navzdory těmto ohavným nevěřícím, je to pravda.

Protože, ve víně je pravda, a například fotografie radostného popíjení odrodilců z plzeňských práv s notorickou paní komisní (například u úvahy Ilustrovaná II) nám dokumentují ono usilovné, obětavé hledání pravdy. Pravda, která je k nalezení ve víně, je sice, jak se zdá neměnná. Ale jistě chápete, že se to musí pro jistotu neustále ověřovat.

Prostě in vino veritas, anebo, jak je to Leninovi a notorické paní komisní, jakož i všem ostatním rudým, podstatně bližší: istina v vině (případně v jorši, což je víno říznuté vodkou, nápojem to u rudých nad jiné oblíbeným).

Označení rudá či rudí mělo ovšem oficiálně symbolizovat krev dělnické třídy prolitou v boji proti hnusnému kapitalismu.

Samozřejmě v tom rudí nezůstali sami: například teroristická Zelená armáda bojovala na Ukrajině po boku Rudé armády proti bílým a její tupí a nevzdělaní atamani prosluli bezohlednou krutostí.

Jako bílí byli označováni odpůrci bolševismu.

Vzpomenete si ještě, že barva loňské revoluce plzeňských studentů proti hlouposti, zlu a bezpráví byla bílá? To je přece logické, vždyť jako bílí byli odedávna označováni odpůrci bolševismu.

« Zpět