Bismarcovská

Kdo by u pana kancléře tu zálibu hádal?

Zatímco minule jsme si ukázali, jak nový občanský zákoník zametl s jakýmsi podivným ruským rychlostudentem (Michailem Vasiljevičem Lomonosovem), když hravě překonal zákon zachování hmoty, s jehož objevem se onen pán tak napachtil. Stavba vyhovující právu stavby je totiž podle § 1242 součástí práva stavby, takže nehmotná věc (právo) se skládá z hmotných věcí (staveb) jako ze svých součástí. Dáte hmotu k hmotě, a máte nehmotný výsledek. A pak že hmota nemůže zaniknout, pane Michaile. Jenže to není zdaleka všechno.

Díky novému občanskému zákoníku a zejména důvodové zprávě k němu už dávno dobře víme, kdo jsou přátelé lidu, a kdo jsou naopak komunističtí slovakofilové.

V důvodové zprávě, jak už rovněž dlouho dobře víme, byl totiž odhalen komunistický slovakismus „právní úkon,“ a protože jaký pán, takový přece krám, ti kdo ho zavedli, jsou prostě nehodní milovníci totality a navrch ještě slovenštiny. Vzpomeňme, jak se císař František trapně kroutil, že za jeho života neexistovalo ani slovo komunismus, ba dokonce ani slovenština, a že se lstivě maskoval dokonce i tím, že nenechal svůj občanský zákoník vůbec přeložit do češtiny. My ale moc dobře víme, jak hnusně slovenský výraz je Rechtsgeschäft (právní úkon), stejně jako se tetelíme vlasteneckou radostí nad úžasně demokratickým a typicky českým výrazem Rechtshandlung, neboli právní jednání, který náš nový občanský zákoník s takovou radostí a úctou používá.

Jenže díky novému občanskému zákoníku můžeme znalosti dokonce vyvážet. A opravdu je kam.

Třeba takový (Otto von) Bismarc na první pohled na Slováka ani moc nevypadá, jenže zdání krutě klame. Nejenže byl pan kancléř slovakofil, ale dokonce i skrytý komunista, neboť už do právního návrhu německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch), zpracovaného v letech 1874 až 1888, nechal vložit známý komunistický slovakismus, který tam přežil až do dnešních dnů. Neboť jakpak že se jmenuje třetí oddíl první knihy onoho kodexu? Rechtsgeschäfte (aneb právní úkony)! A to vypadal pan kancléř na první pohled docela solidně (jenže co může člověk čekat od právníka, jímž pan Bismarc, jak známo, byl).

A přitom se pan kancléř maskoval opravdu dobře. Vždyť občanskému zákoníku, který prosazoval, byla (a dokonce dodnes je) vytýkána přílišná rozsáhlost, složitost a nesrozumitelnost (což jsou klady, kterými se honosí i náš nový občanský zákoník, dokonce v daleko větší míře).

Možná se ale prozradil i tou svou podivnou politikou cukru a biče, kterou uplatňoval vůči svým oponentům, ba i odpůrcům. Jenže každý správný autor či prosazovatel tak skvělého díla, jako je občanský zákoník, přece ví, že cukr se k jednání s oponenty vůbec nehodí a že je třeba důsledně setrvat u biče.

« Zpět