Bludy II aneb VZOR IV

Dopisové bomby pořád chodí a normální právníci se pořád zdraví usilovným kroucením hlavou nad jejich nebývalou stupiditou, ale kroutí už hlavou o poznání otráveněji, protože původní svěžest překvapivé blbosti se už vytratila a bomby hnojůvky jsou k uzoufání stejné.

Snad,aby nevypadal jako ještě větší pitomec, než si celý národ myslí, neodchýlil se jejich autor sveřepě od původního pojetí, ba i znění, dokonce ani neopravil pořád stejné početní a gramatické chyby. Stále vytýká studentům, že se opravdu ošklivě provinili tím, že katedry včas nepohřbily jejich diplomové a jiné práce do šerých hlubin knihovny, kde je nikdo nenajde (svého času je nenašel dokonce ani pátrací pseudostudent, a jak usilovně ten je hledal, aby mohl jejich autory nějak pomluvit), a kde jimi (aspoň pokud jde o práce novopečeného pana děkana) mohou listovat jen pedagogové stářím osleplí a přednostně mrtví. Původně anonymní autor pořád zlověstně hrozí, že různým lidem sebere „diplom magistr,“ ačkoli nikdo neví, co to je a nikdo nic takového nemá,kromě několika super opatrných osočených, kteří si doma radši rychle namalovali na čtvrtku slova „diplom magistr,“ aby jim ho mohli zloději vzít a nevšímali si cennějších věcí. Bývalí studenti plzeňských práv se vůbec nepolepšili. Zavinili, že učitelé podepisovali zápisy o jejich zkouškách nečitelně a páchali určitě i jiné nepravosti (doufám, že příjemnější).

Sebekriticky prohlašuji, že jsem se v řadě případů taky podepsal hrozně nečitelně. Dokonce na protokol o obhajobě práce nynějšího studijního proděkana jsem se určitě podepsal tak nečitelně, že kdyby nebyl studijním proděkanem, měl by z toho opravdu velké potíže (takhle je ovšem nemá, protože z titulu funkce spolurozhoduje, kdo problémy bude mít, a jak už jsem napsal, takový pitomec, aby kontroloval svá vlastní studia a našel přitom nějaké vlastní fatální chyby, není nikdo). Přitom si nevzpomínám, že by na mne zamilovaně nebo vůbec nějak zajímavě koulel očima, takže vůbec nevím, jak přivodil tak odsouzeníhodný stupeň nečitelnosti mého podpisu. Ostatně netuším, jak to dělali (dělaly) ti ostatní, kterým se nepovedlo udávat kolegy tak šikovně, aby se stali (staly) proděkany a v jejichž případě je proto nečitelný podpis můj nebo některého z mých kolegů (jejich!) opravdovým zločinem.

Ve světě, v němž několik zapšklíků zkouší, naštěstí s neuvěřitelnou neobratností, šikanovat masu svých spolužáků, kteří se neodpustitelně provinili tím, že jsou lepší, je velkou radostí sledovat, o kolik jsou ti osočení lepší než jejich pomlouvači. Své odpovědi na dopisy páně rektorovy, sepsané bohužel a ke škodě věci někým úplně jiným, ovšem téměř bez výjimky pojímají jako společenskou konverzaci, protože každý normální právník přece už čtyřiapadesát let ví (od roku 1956, kdy tehdejší politická garnitura tuto možnost opustila jako neslučitelnou dokonce i s tehdejším pojetím demokracie), že akademické tituly nelze odebírat, a vůbec už ne v jednoaktové frašce na téma správního řízení. Opravdu dobří právníci, které jsme vychovali, jen tiše soutěží, kdo najde lepší a kultivovanější argumenty i proti totálním nesmyslům. Když Vám někdo s vážnou tváří bude tvrdit, že želva letí do lesa a zpátky, a že to ví zcela přesně, protože je zoolog, je skutečně velmi těžké argumentovat jinak, nežli, že to je naprostá hovadina, případně, že její autor je naprosté hovado. Ale osočení to fakt umí. Takže pro změnu (bohužel opravdu ukrutně kráceno):

Vaše Magnificence, vážený pane rektore,

je mi velmi líto, že jste se dal navést (a to myslím i ve smyslu trestněprávním, ve smyslu návodu k trestnému činu minimálně přisvojení si pravomoci úřadu) k tomu, abyste uvěřil pseudoprávním výkladům osob, které musejí sestavovat týmy na nalezení paragrafů v zákoníku práce nebo jiných právních předpisech, a abyste připustil zostuzení tisíců poctivých studentů v zájmu volební kampaně a platu několika málo nezodpovědných. Pevně věřím, že pravda se ukáže, i když to v mediální společnosti trvá s ohledem na mediální setrvačnost i černobílé vidění déle, a jsem přesvědčen, že studenti a absolventi právnické fakulty ZČU budou očištěni od bahna pomluv, které na ně současné vedení nakydalo.

Jak jsem se již zmínil, Váš dopis vítám, neboť mi dává možnost poukázat na naprostou nesmyslnost obvinění, jež proti mně a dalším studentům byla vznesena. Jsem přesvědčen, že se tak stalo se zlým úmyslem, neboť žádný vystudovaný právník nemůže projevovat takovou míru neznalosti, jaká se objevuje u současného vedení a odborníků jím za hříšnou tisícikorunu na hodinu najatých na psaní variací na jeden pořád stejný dopis.

Jako právník a slušný člověk se nebudu bránit kašpárkováním před kamerami. To ponechám novému vedení fakulty, já se budu bránit právně. Na rozdíl od členů nového vedení já trestní oznámení sepsat umím a nemusím s tím otravovat dámy na plzeňském státním zastupitelství…

Pisatel označuje Západočeskou Univerzitu v Plzni za správní orgán, kterým samozřejmě není, a vyvozuje její věcnou a místní příslušnost z ustanovení § 57 odst. 7 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

Toto tvrzení je nesmyslné. Možná by pan magistr mohl argumentovat § 2 odst. 9 zákona o vysokých školách, i když zrovna jemu bych nerad napovídal (ačkoli během studia jsem často napovídal, a musím přiznat, že i mně kolegové studenti občas napovídali). Rozhodně však z dikce § 57 odst. 7 zákona o vysokých školách, který zní: „Vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu se považují za veřejné listiny a jsou opatřeny státním znakem České republiky spolu s označením vysoké školy, která je vydává, a akademického titulu, který je udělován, vysoká škola je vydává zpravidla při akademickém obřadu,“ nemůže vyvozovat nic ani o pravomoci odebírat tituly, ale ani o věcné, funkční nebo místní příslušnosti. Přesto má toto ustanovení zcela nepochybně zásadní právní význam, který ovšem pan magistr, jak je jeho zvykem, bohužel zcela přehlédl.

Píše se v něm, že diplomem a dodatkem k němu se akademický titul „uděluje.“ To znamená, že se diplomem a dodatkem k němu uděluje neboli přiznává určité zákonem specifikované právo. Již jen z této normativní věty plyne zcela jasně, že akademický titul je udělován, nikoli osvědčován.

Z tohoto ustanovení zcela jednoznačně plyne, že vysokoškolský diplom nemůže být osvědčením, protože osvědčením se toliko osvědčuje, že někdo něco má, a jistě i jako neprávník, Vaše Magnificence, chápete, že mezi osvědčením, že někdo něco má, a přiznáním práva na něco, co dosud nemá, je opravdu velký rozdíl.

Nevím, zda pan magistr má takové nedostatky ve svém vzdělání, že si tento zásadní rozdíl neuvědomuje, nebo za ty peníze, které mu byly „uděleny,“ tento rozdíl nechce vidět a přehlíží jej, a jako bývalému studentovi je mi to konec konců sice opravdu líto, ale do jisté míry jedno.

Podstatné ovšem je, že ustanovení § 57 odst. 7 zákona o vysokých školách, kterého se neinformovaný pisatel Vašeho listu dovolává, výslovně hovoří o tom, že se akademický titul diplomem a dodatkem k němu „uděluje.“

To dokonce zcela jednoznačně znamená, že vysokoškolský diplom nejenže není a nemůže být osvědčení, ale, že(pokud by šlo o správní rozhodnutí, o čemž silně pochybuji) by šlo o konstitutivní správní rozhodnutí (titul se jím teprve uděluje, to znamená, že právo se diplomem přiznává, jeho předáním právo teprve vzniká).

Studenti si prý často pletou deklaratorní správní rozhodnutí a osvědčení (aspoň se to píše v učebnicích správního práva), ale že by si učitel pletl konstitutivní správní rozhodnutí a osvědčení, je opravdu novinka…

« Zpět