Bos maior?

Volby do akademického senátu jedné nejmenované plzeňské právnické fakulty jsou zase o kousek blíž, a tak si můžeme shrnout, co jsme se zatím dozvěděli nového.

Tak za prvé se potvrdilo, že blbost je vysoce infekční. Možná si někdo z Vás vzpomene, že kdysi loni v dubnu (novopečenci se od té doby nadělali takových hovadin, že se to všechno vážně těžko pamatuje) přišlo někomu jako dobrý nápad zahájit správní řízení o odebrání akademického titulu nepodepsaným ani jinak neindividuali­zovaným anonymem (v právnických kruzích, kam ovšem mohou jen právníci, takže tam novopečenci nepřijdou, se to dodnes vypráví jako hodně dobrý vtip). Průměrně vzdělaný člověk samozřejmě dobře ví, že akademický titul od padesátých let odebrat nelze, takže je vlastně úplně jedno, jestli byl trapný pokus vrátit realitu do roku 1950 anonymní, nebo zda se někdo rozhodl totálně znemožnit tím, že by se pod něco takového podepsal.

Což mi jen na okraj připomíná, jak jsem byl rozezlenými žurnalisty svého času hrubě peskován, když jsem upozornil, že od padesátých let minulého století akademické tituly odebírat nelze (jak jen mohu něco takového tvrdit?). Dnes už i zarputilý pisatel, který se lépe než většina národa živí opisováním odebíračských nesmyslů, halasně tvrdí, že tituly jasně a pochopitelně odebírat nelze (zatím se však ještě zacykloval v nesmyslné úvaze, že lze aspoň rušit diplomy, zřejmě jak musel tahat z rektorátu těžké igelitky s tisícovkami, nějak ho to vychýlilo z rovnováhy, včetně duševní) a všichni moudře pokyvují hlavou, že přece dávno věděli, že tituly se samozřejmě brát nedají. To je samozřejmě jen povzdech zcela na okraj.

Když se osoba vystupující pod podivným pseudonymem statutární proděkan rozhodla, že na školních chodbách bude radostněji, když vyžene něco kolem čtyř set studentů, taky se nepodepsala. Průměrně vzdělaný člověk samozřejmě ví, že někdo, kdo nemá v ruce víc než pověření od někoho, kdo kdysi byl a nyní už není vedoucím pracovníkem, stejně nemá pravomoc jednat jménem fakulty, takže je docela jedno, jestli trapný pokus o vyhnání studentů bude anonymní, nebo zda se někdo rozhodl totálně znemožnit tím, že by se pod něco takového podepsal.

Když se nešťastník, který se úporně snažil získat nějakou tu funkcičku tím, že nadbíhal budoucím novopečencům a scházel se s nimi spiklenecky po hospodách při pomlouvání někdejšího vedení (a později v týchž hospodách srdceryvně slzel, protože novopečenci neměli funkcí na rozdávání a radši všechny schlamstli sami, než by se o ně podělili, takže jedinou útěchou mu mohli být, že navzdory hanebnému nedostatku publikační činnosti ho za zásluhy nezařadili na seznam doktorandů určených k právně sice nepřípustnému, leč mediálně velmi zajímavému odebrání titulu), pokusil navrhnout kolegu do senátu, kráčel v hlubokých šlépějích svých velkých vzorů (neboli ubíral se obvyklým hnojem) a návrh nepodepsal. A ejhle: k návrhu se nebude přihlížet.

Můžeme tedy latinskou maximu pro potřeby novopečenské poněkud modifikovat: quod licet bovi maiori, non licet bovi minori, přičemž pro ty, kteří mrtvým jazykem někdejších Římanů příliš nevládnou, můžeme připomenout, že maior je větší a minor je menší, zatímco bos je prostě vůl (druhý pád bovis a třetí pád bovi, neboli komu čemu volovi).

Já samozřejmě netuším, zda z hlediska pedagogické, vědecké a Bůh sám ví jaké jiné autority je lepší být bos maior, nebo bos minor, ale oni si to novopečenci už nějak rozhodnou (při své nezřízení ctižádosti se nejspíš provolají na bos maximus, což v češtině znamená ten největší, pochopitelně opět vůl).

« Zpět