Botová

aneb jak a co do boty co nejlépe vdeformovat. Když už tu botu udělali...

Jak svého času napsal jeden slovutný profesor z nejmenované západočeské právnické fakulty, někdy sice může být i úporné prodírání proti proudu času cestou do budoucna, efektivní však může být i sledování hlavního proudu, neboť ten budoucna míří zcela určitě.

Pan profesor nicméně charakterizoval nesmírně výstižně a přesně situaci, jež se následně vytvořila po přijetí nového občanského zákoníku, respektive po jeho účinnosti, když psal, že jsme vytvořili jakousi botu (což je ovšem v případě vytvoření nového občanského zákoníku obzvláště přiléhavé), a nyní se vší silou snažíme do ní nějak vdeformovat nohu, nebo aspoň cokoli jiného; když už tam nepůjde nacpat noha, něco tam snad přece jen nasoukáme, ať už nějakou část lidského těla nebo alespoň něco, co z lidského těla pochází (§ 111 odst. 3 občanského zákoníku).

V souvislosti s nezadatelným lidským právem dozvědět se, jak bylo naloženo s tím, co pochází z lidského těla (§ 111 odst. 3 občanského zákoníku) sice autoři zákoníku v důvodové zprávě zmínili jen moč, která se ovšem dá do boty umístit velmi pěkně, ale i mnoho jiného, co z lidského těla pochází a v důvodové zprávě zmíněno není, se přece do boty dá velice vhodně umístit rovněž.

Navzdory profesorskému pochybování je ovšem pravdou, že prostý lid často nostalgicky vzhlíží k středověku, i když kupodivu zatím ještě o víkendech nevidíme, že by odhodil kamsi do strže kromě jiného odpadu i sekačky a ujal se hbitě a umně kosení opravdovou kosou (dokonce asi musíme uznat, že nostalgie tohoto typu by celkem záhy vedla k trvalé invaliditě většiny našeho obyvatelstva).

Ba co víc, prostý lid zatím ještě neoslovuje svého druha ani můj milý vydlužiteli, ba ani můj nejmilejší zapůjčiteli (§ 2390 nového občanského zákoníku), ani například milá postoupená strano (§ 1895 a násl. téhož).

Je ostatně otázkou, zda bychom se nesetkali s nepochopením v podobě zaťaté či po česku naopak široce otevřené dlaně, pokud bychom někoho oslovili jako předkupníka (§ 2140 citovaného zákoníku), zejména pokud by nám někde v hlasivkách poněkud zabloudilo d. A to nemluvíme ani o koupěchtivém (opět § 2140), či dokonce o jiného chtivém.

Jaká by asi tak byla odpověď, kdybychom někomu laskavě oznámili, že mu velmi rádi zcizíme jeho právo? Opět bych se přimlouval za národně otevřenou dlaň, ačkoli ani zaťatou pěst pracujícího lidu zdaleka nelze vyloučit.

Už slyším ty hlasité námitky! Cože, kdo je u Vás zapůjčitel? Vždyť já jsem přece poctivý půjčitel (§ 2193 citovaného kodexu).

Sami tudíž vidíme, že se lidu blízká terminologie našeho nového občanského zákoníku postupně pěkně vžila, a po lidových hospodách se kolektivně řeší, co dělat, nedědí-li dvojice, ba co víc, co dělat nedědí-li ani jedna dvojice téže strany (§ 1639 odst. 2 občanského zákoníku).

Neboť s ohledem na délku lidského věku je víc než praktické, že podle § 1639 odst. 1 občanského zákoníku dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele.

Řekněme, že jsem se narodil třeba někdy v roce 1954, moji rodiče tudíž někdy kolem roku 1930, jejich rodiče tedy někdy kolem roku 1905 a jejich prarodiče tudíž zase někdy kolem roku 1880. Je skutečně neobyčejně velmi praktické, že tito prarodiče mých rodičů mohou po mně dědit, což je se jim v jejich požehnaném věku necelých 140 let jistě opravdu šikne.

« Zpět