Brekot

Nutno říci, že historie nám ukazuje, jak si plačící pláčem zpravidla moc nepomohli, i když mnohým z nich jejich umělecky ztvárněný žal významně přispěl k nesmrtelnosti. Tak slavný antický Nosáč (Naso je totiž v jednom mrtvém jazyce Nosatý, takže se na nás snad jen Bůh sám ví kde rozptýlený popel Publia Ovidia Nasona nebude hněvat) svou slávu ještě více prohloubil svým hořkým pláčem kdesi na dnešním Krymu, avšak zpátky z vyhnanství ho stejně nepustili.

Konec konců celkem nedávno (samozřejmě z historického hlediska) skončil docela podobně náš národní bard Karel Havlíček Borovský, který se musel trápit v Tyrolech, kam nyní za drahá eura cestujeme, a ani jemu Tyrolské elegie (neboli žalozpěvy) k návratu nijak zvlášť nepomohly.

To nám budiž útěchou, když nasloucháme nelibozvučnému štkaní bývalých novopečenců, kteří přivedli svou alma mater na pokraj propasti úpornými a ohavnými pomluvami všeho druhu, a nyní bolestně skučí, že nemohou stát v jejím čele a hrdě ji dostrkat ten kousek přes okraj. Neboť za jejich naštěstí kratičkého, leč neskutečně tragického, panování se fakulta řítila mílovými kroky do hluboké propasti, zatímco hrdí novopečenci chvátali jako vždy o krok napřed.

Přiznejme si, že na druhou stranu máme docela štěstí. Ovidius umělecky lkal nad tím, jak mu je zle, celkem v pěti veršovaných knihách (a později pod názvem Listy z Pontu přidal ještě čtyři další).

Zkuste si představit ten děs, kdyby naši novopečenci skuhrali v devíti knihách. Ale možná, že by použili osvědčené metody, kterou s nezměrnou vědeckou invencí uplatňují při podivné recesi nazývané tvorbou návrhů právních předpisů (to se rozstříhají dvěstě let staré, případně starší právní texty, zamíchají se v mixeru, potom se namátkou sestaví do koláže a o té se tvrdí, že jde o návrh supermoderního kodexu). Pak by jejich pláči sice sice nikdo neporozuměl (což by žádná škoda nebyla a možná dokonce ani žádná změna oproti současnosti), ale mohli by ho vydávat aspoň za umělecké dílo. A zkusit ho prodat, neboť jak známo, tito nesobečtí tvorové nikdy nedělají nic sobecky jen pro sebe (ale vždy jen pro peníze).

Jak mi ovšem napsal jeden (bohužel bývalý) kolega: Máloco mi znělo tak nadějně a optimisticky a celkově vesele, jako Eliášův usedavý brekot nad tím, že se snad reformy (spočívající prozatím jen ve sloučení několika kateder do jediné veliké pod jeho vedením) zadrhnou a fakulta tím pádem skončí. Posuďte sami, proč by měla?

Podobně nestvůrnou katedru ovšem nikde u nás ani ve světě nemají. Kdyby se snad někdy zase rozdělila, přišla by plzeňská práva o neobyčejnou raritu, které se všude upřímně smějí. Ale byla by tragédie, kdyby se nám ostatní přestali smát? Nezdá se mi. Vzhledem k tomu, že nic podobně obludného nemá v tuzemsku ani ve světě obdoby, nebylo by žádného důvodu, aby vadilo, že to není ani v Plzni.

Kdyby ovšem bývalí novopečenci splnili svůj asi tak pětitisícídvou­stýdvacátý osmý (za letošek) slib a odešli, tragédie by zcela nepochybně nastala.

Totiž tam, kam by, k hrůze všeho tamního obyvatelstva, především ovšem veškerého žactva a učitelstva, nasměrovali své kroky. Těm, kdo žijí a hlavně učí v místech, kam by se jejich nenechavé končetiny vydaly, bych opravdu nezáviděl.

P.S. Některé tiskoviny v posledních dnech kdesi vyhrabaly, že nejmenovaná západočeská univerzita uznávala vzdělání dosažené na jakési obskurní ukrajinské vysoké škole a že to není dobře.

My, kteří jsme se v této věci univerzity poměrně obětavě zastávali (všimněte si, prosím, že obráceně to nebylo nikdy, univerzita, alespoň za svého bývalého vedení, se svých studentů ani učitelů nezastala nikdy), bychom rádi poukázali na to, že o uznávání zahraničního studia nerozhoduje ani fakulta, ani děkan, ale vždy jen a jen osobně rektor, a ten že tak činil neochotně a pod tehdejším silným tlakem ministerstva.

Protože se nechci opakovat jako kolovrátek, případně jako novopečenci (neboli opět jako kolovrátek), dovoluji si odkázat na úvahu Sváteční anekdota už z 18. listopadu 2009, případně v rubrice Mýty a fakta na článek: A co Užhorod?, kde jsem si dovolil celkem podrobně uvést vše potřebné.

Teď mne napadá, že by se i bývalí novopečenci mohli inspirovat a skučet formou odkazu (například: dnes brečí bývalý statutární proděkan stejně jako 13. října loňského roku a podobně). Bylo by to úspornější, ale hlavně mnohem, mnohem snesitelnější.

« Zpět