Brusičská

Velcí právníci zanechali v našem jazyce zřetelnou stopu (třeba opravdu učení a úspěšní právníci Cyril a Metoděj: i když ta práva vystudovali trošku narychlo). Za to těm, kterým právo ani trochu nejde, se nedaří ani fušovat do jazyka.

Český jazyk prochází spoustou peripetií a v určitých, opakujících se obdobích pro něj bývají kupodivu typické všelijaké očistné snahy, z nichž povstává řada nestvůrných překladů (jak nám píše Ottův slovník naučný).

Obecně ovšem ze všelijakých očistných snah obvykle pochází právě všelijaké nestvůrnosti. Nám však nejde ani o očistu škol od studentského zbohatlického bahna (jíž hlásal svého času fašistický ministr Moravec za podpory svých nacistických chlebodárců), ani o očistu škol od studentů a učitelů, v jejichž srdci komunistické ideály nepřevládají (jak zamýšlel a realizoval komunistický ministr Zdeněk Nejedlý), ani o podobné očistně-lynčovací zrůdnosti pozdější, ale čistě jen o purismus jazykový, tedy o tak zvané brusiče češtiny. Tak byli a jsou nazýváni ti, kdo se za každou cenu snažili o novotvary v našem rodném jazyce (jak nás učí bohužel už i onkologie, novotvary nikdy nic moc).

Zvláštní je, že mezi onou prazvláštní sortou těch, kdo se zhlédli v novotvarech za každou cenu, se občas mihli právníci, kteří se však právo dobře nenaučili, nepříliš ho ovládali, bloudili v něm a ztráceli se a tudíž se na úkor zbytku národu živili radši jinak.

Příkladem je samozřejmě v první řadě Čechořečnost (dějinnou ironií napsaná skoro celá latinsky, tedy kromě názvu), sepsaná Václavem Janem Rosou, kterému právo nešlo a nešlo mu se jím uživit, takže uprchl do gramatiky, obsahující právě ony dnes již proslulé překlady (ironie byla podle Čechořečnosti usmívka, takže Čechořečnost vlastně byla napsána latinsky takovou usmívkou dějin).

Možná bychom dnes užasli nad tím, že prdélkovat lidi učí skokotnosta (neb podle pana Rosy prdélkování je tančení, zatímco pan skokotnosta je právě taneční mistr). Stejně bychom užasli nad tím, kdyby naše čelná marxistka z pozice složenky opěvovala veřejnostu, ačkoli když komisní předsedkyně (komise je složenka a komisní je podle pana Rosy kupodivu také složenka) vyznává generalissima Stalina, nikoho to nepřekvapí.

Jestlipak by ale neznělo libozvučněji tvrzení, že té okcidentální (západní) věstinici (univerzitě) byla pohříchu celá řada rychloknihovtipníků (knihovtipník je student), případně rychlomyslivířů (myslivíř totiž je taky student), i když tam nakonec vlastně nebyli?

Navzdory tomu, že výrazy jako prodárna (obchod) či veřejnosta (kupodivu maršál, či alespoň generalissimus) se moc neujaly, pan Rosa vymyslel i takové výrazy jako: starosta, přednosta, příslovce či mluvnický pád.

To jiným brusičům se to bez ohledu na honorář už nepovedlo. Výrazů z dnešního pohledu nezvykle stupidních a zcela nepoužitelných ovšem vytvořili spousty.

S tichou vzpomínkou si tedy dovolíme připomenout pár těch opravdu nejabsurdnějších výtvorů (Josef Dobrovský svého času autory takových slov označil lidi z nedostatku jiných úchylností náš jazyk prznící, ovšem pan Dobrovský, jak víme, studoval filozofii v letech 1769–1771, což není právě moc dlouho, a teologii pro jistotu vystudoval za pouhý rok):

vyřízlivost – pošta (podle Václava Jana Rosy),
složenka – komise (podle Václava Jana Rosy),
letodník – kalendář, (podle Václava Jana Rosy),
sestromuž -švagr (podle Václava Jana Rosy),
vypuditel  – osoba neoprávněně zasahující do práv držitele věci podle § 1007 odst. 1 nového občanského zákoníku,
koupěchtivý  – podle § 2140 nového občanského zákoníku zájemce o koupi.

« Zpět