Budoucnost patří aluminiu

Někteří notorici, například různé předsedkyně či exministři, se tváří, že jim patří budoucnost. My ovšem víme, že budoucnost patří aluminiu.

Je totiž opravdu hezké, kolik příkladů skutečné, nefalšované rovnosti najdeme v naší nádherné současnosti.

Zákonodárci dnes například budou zvažovat, zda paní exministryně obrany má či nemá být trestně stíhána mimo jiné za to, že podepsala cosi, co jí nachystali její tehdejší podřízení a čemu ona vůbec nerozuměla. Jistě všichni chápeme trestuhodnost něčeho podobného.

Zejména, když máme před očima světlý vzor, jak se to má dělat správně.

Rád bych proto upozornil na úplně, zcela zásadně rozdílnou situaci: pan notorický exministr spravedlnosti taky podepsal leccos, co mu nachystali jeho podřízení a čemu on vůbec nerozuměl (a to podle mnohých z Vás zcela prokazatelně, protože nerozuměl nikdy ničemu, co podepisoval), ovšem v rámci oné zcela zásadní rovnosti před zákonem jsou stíháni ti jeho podřízení. Pan exministr totiž všechno prostě dělá správně.

Anebo že by to snad bylo trošku jinak?

Že by za tou příkladnou rovností stálo něco docela jiného?

Možná si ještě vzpomenete, jak byl v lidovém hlasování za největšího Čecha všech dob téměř vybrán fiktivní univerzální český génius Jára Cimrman, původně dokonce Jára da Cimrman (jehož veřejnoprávní televize podle vyloučila ze soutěže o největšího Čecha pod plytkou záminkou, že nikdy neexistoval).

Samozřejmě, že mnohé jeho výroky už vstoupily do českých dějin, ať již jde o prohlášení, že budoucnost patří aluminiu (ačkoli podle jeho skutečných autorů se Hliník naopak odstěhoval do Humpolce), anebo o nesmrtelnou moudrost, že lepší pivo v žaludku, nežli voda na plících, zatímco ovšem na druhé straně teplé pivo horší, než studená Němka.

Je tedy vidět, že náš národ prostě miluje onen typ humoru, kdy jsou s nesmírně vážnou tváří pronášeny naprosté hovadiny; právě na příkladu Járy Cimrmana vidíme, že náš národ ze srdce miluje právě ty, kdo se zaujatě vážnou tváří pronášejí nesmysly opravdu kolosální.

Tím bude zřejmě vysvětleno, proč si národ tak oblíbil notorického exministra (exministrem se totiž, jak vidno, stává znovu a znovu), anebo ve volných chvílích dokonce i notorickou paní komisní.

Na fotografiích u úvahy Ilustrovaná II totiž radostně (a ovšem korektně a transparentně) popíjí s odrodilým studentem a ještě odrodilejším profesorem plzeňských práv již jako znovu a znovu se opakující, neboli notorická, předsedkyně nejmenované občanské komise, v níž ovšem, jak pravil pan premiér, stále rozhoduje podle svých pocitů a zájmů, případně známostí, bez ohledu na to, ve kterém funkčním období to právě je. Kdo by si je taky pamatoval, když paní komisní je věčná (či se tak aspoň tváří). Ostatně nakonec i ten podezřelý Albert (máme na mysli Einsteina, nikoli neméně podezřelého právnického rychlostudenta svatého Alberta) přece říkal, že věčné jsou jen dvě věci, vesmír a lidská hloupost…

« Zpět