Bzučení

Před více než sto lety, když byl za své myšlenky vyhnán kamsi do Kanálu (pochopitelně La Manche, přesněji na ostrovy v tomto Kanálu se nalézající), napsal Victor Hugo, že bzučení hmyzu nás sice obtěžuje, avšak přesto s ovády, střečky a podobnou havětí nediskutujeme.

Pod sluncem není nic nového, jen občas drobná inovace: na plzeňských právech například bývalí novopečenci nevyhnali své kolegy do kanálu, ale spíše z kanálu, který z do té doby celkem přívětivého akademického prostředí vytvořili.

Říká se, že tak jako by ministr obrany neměl být a není voják, neměl či nemusel by ani šéf vysoké školy být učitel, a pokud jde třeba o práva, nemusel by dokonce být ani právník. Podobného efektu bylo ostatně dosaženo nejen v případě ministerstva obrany, ale i v případě celé řady dalších ministerstev, například spravedlnosti, kde šéf resortu nejenže není ani trochu spravedlivý, ale v podstatě není ani právník.

Samozřejmě novopečenci, kteří mají s právem rovněž společného asi tolik, jako (řečeno s klasikem) vídeňský řízek smažený čínským kuchařem na Novém Zélandě či Labradoru s Vídní, a tudíž jsou právníky nejméně ze všech v úvahu přicházejících, a zřejmě všech i ostatních, by tudíž mohli mít z tohoto úhlu pohledu při nadcházejících volbách do akademického senátu největší šanci. Přitom je třeba ocenit, jak pevně jsou navzájem semknuti v nezměrném úsilí zabořit své hýždě opětovně hluboko do šéfovských křesel. Hrubě se totiž mýlí ti, kdo spatřují v jejich řadách (anebo, protože jsou jen asi tři nebo čtyři, spíše v jejich řadě) nějaký rozkol.

To, že božský kompilátor, který neotřelými, originálními postupy slepuje surrealistické koláže z namátkou vystříhaných textů stoletých právních předpisů (tyto výtvarně zajímavé, leč bohužel zcela nečitelné a nesrozumitelné koláže v počtu několika set byly vystaveny, Bůh sám ví proč, zatím pod překvapivým souborným názvem Návrh občanského zákoníku) označil bývalého novopečenského studijního proděkana za asociála, proto rozhodně nesmí být vykládáno nesprávně.

Ne, že by snad bývalý studijní proděkan nebyl asociál, to samozřejmě je, a jaký, takže jde o jeden z jednoho či dvou převzácných případů, kdy božský kompilátor (vystupující na všelijakých estrádách a jiných žertovných příležitostech též pod uměleckým jménem statutární proděkan) měl kupodivu pravdu.

Avšak od asociála je přece nejvyšší pochvalou, pokud někoho označí rovněž za asociála, a od asociála nejhrubšího zrna i kalibru je to samozřejmě poklona vskutku nevídaná, jež nadto navenek vyjadřuje nezlomnou jednotu novopečenského bratrstva (jak jsem již poznamenal, jde o trojčata, možná čtyřčata).

Jiná věc samozřejmě je, pokud například pan strategický proděkan (kdysi byl ke škodě své a hlavně zbytku lidstva donucen sepsat disertaci, kterou Akreditační komise, dokonce vedená touž dámou jako nyní, označila za nesmírně špatnou a nekvalitní, takže poučen z dřívějších nezdarů se strategicky zdržel jakékoli strategie, pročež dnes nemůže jeho strategie být nikým kritizována, jelikož neexistuje) označí předsedu Nejvyššího správního soudu za odpadlíka od (jak jinak, rovněž neexistujících) ideálů všeho světového novopečenstva (neboli nejspíš bývalého statutárního proděkana, bývalého studijního proděkana a bývalého strategického proděkana).

To samozřejmě pochvala není, a není nejmenších pochyb, že pana předsedu krutě zasáhla, takže tím bezpochyby trpí stejně hluboce a důvodně, jako by nezměrně trpěl třeba prezident Obama, pokud by o něm některý aljašský příbuzný naší mývalice Matyldy tichounce pošeptal do dutého stromu, že jej maličko zklamal.

My, kteří jsme byli odchováni nejen Lovci mamutů, ale i dalšími, dnes by se řeklo bestsellery, jejich autora, samozřejmě víme, proč na tvrdou kritiku bývalého a nikdy více už pana proděkana, jistě zcela zlomený pan soudce nijak nereagoval.

Orel totiž much nelapá, vložil pro změnu posledně zmíněný spisovatel do úst nejmenovaného avarského chána, a tak to prostě je. Protože novopečenské kritiky dnes už většině lidí znějí v uších jen jako bzučení much, není totiž divu, že na ně celkem nikdo nereaguje. Jak ostatně pravil už Victor Hugo.

« Zpět