Call girls

(aneb: čtěte Reflex, aspoň někdy)

Podle nového občanského zákoníku se budou moci brát o své štěstí všichni.

A protože jen veřejné právo nepřeje třeba prostituci (ba dokonce ji potírá a omezuje), avšak podle § 1 věty druhé nového občanského zákoníku uplatňování práva soukromého je nezávislé na uplatňování práva veřejného, dočkají se třeba i takové call girls práva brát se o své štěstí a soudit se o zaslouženou odměnu s nespokojeným spotřebitelem.

Call girls jsou tedy dámy poskytující vybrané služby na telefonické zavolání. Jak nám prozrazují encyklopedie: na rozdíl od těch, jež své (jinak velmi obdobné) služby nabízejí na ulici.

Dělník je ovšem dělníkem v prohnilém imperialismu stejně jako za socialismu, který si v krutém boji s hydrou třídních nepřátel nezdolně buduje. Ovšem zatímco v temnotách buržoazní hniloby je to pan dělník, ve světlých zítřcích jsou všichni soudruzi.

To platí skoro bez výjimky (pane směli oslovovat například vězňové, protože jejich soudruhem uvědomělý bachař rozhodně nebyl). Takže třeba takové call girls jsou v tomto systému samozřejmě taky soudružky na telefon. Na rozdíl od soudružek či soudruhů šlapajících chodník.

Při chladnějším pátku bych doporučil u dobrého čaje si něco lehce počíst, třeba článek v Reflexu z tohoto týdne s názvem „Soudružka na telefonu (Podivuhodná cesta politoložky Vladimíry Dvořákové z Latinské Ameriky na televizní obrazovky)“. Na obrázku nám tam nabízejí i rozdíl soudružky na telefon a soudruha, co šlape chodník. Víme přece, jak z ministerského chodníku notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti zapáleně volal „Reforma, reforma!“, až ten chodník celý ošlapal.

Obrázek má titulek „Duo svatých z pekla, Pospíšil s Dvořákovou…“ a článek konstatuje: „ti, co je znají, považují nesourodé duo za svatou alianci z pekla: ambiciózní soudružka a mladý cynický Machiavelli, co to nejlépe umí se staršími ženami…“

Což je nutno přece jen upřesnit: Niccolo Machiavelli byl protekční právnický synek, který se bez povinného vybavení členstvím v KSČ a studiem ruštiny hrabal do politologie: že to bez oné povinné výbavy nezvládal, o tom svědčí i jeho mylné výroky. Politika je podle něj například uměním zlého a podvodného, což si notorický pan exministr jako rádoby politik jistě nemyslí. Machiavelli navíc usuzoval, že věštec, který je ducha mdlého, nikoho přesvědčit neumí, zatímco pan exministr na přesvědčovací schopnosti paní komisní přímo vsadil.

Plně v duchu těch opravdu správných tradic, podle nichž je lež dobrým nástrojem třídního boje (ovšem i jiného) a nic nepřesvědčí lépe, nežli namířený samopal (jak svého času napsal soudruh Stalin).

Ten v geniálním díle O významu zlata dnes a po úplném vítězství socialismu vysvětlil, proč i za socialismu musí existovat zbožně peněžní vztahy, neboli trh a peníze.

Proto také „významnou institucí trhu se vzděláním se stala Akreditační komise,“ jak cituje Reflex (str. 36) z analýzy vypracované národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické.

Ano, to je ta analýza, kde spočítali, že ona skvělá komise má tři minuty na vyčerpávající posouzení jedné vysoké školy.

Pan premiér nám ovšem svého času odhalil, že notorická paní komisní rozhoduje podle známostí a pocitů (a na takové korektní a transparentní rozhodnutí přece stačí mnohem méně, nežli zbytečně dlouhé tři minuty!).

« Zpět