Čarodějčin učeň?

I když smutek zůstane v duších, oficiální dny smutku skončily a zase se můžeme chodit smát bláznům. Dokonce někdy nemusíme ani lézt až kamsi na pavlač ke kleci, do které je přes den zavírají, a nemusíme ani plýtvat čtvrťáky, protože nám svá zábavná bláznovství přiběhnou vnucovat, samozřejmě virtuálně (neboli mediálně), ochotni a sami.

Zdá se mi čím dál víc, že jsme národem sázkařů a posedlých hazardních hráčů. Sotva mě přátelé informovali o jakési prapodivné ukřivděně ukňourané samomluvě v médiích (mluvnicky mne asi nejvíc zaujalo upozornění: „plačtivě zažvanil“), v níž měl provizorní děkan plzeňských práv modifikovat svůj veřejně daný slib, že funkci opustí po parlamentních volbách (pravda ovšem je, že nikdy neřekl po kterých), hned se začali hromadně sázet. Upřesnil prý, že funkci opustí, až bude bezpečně zajištěno nepochybné nástupnictví toho správného korunního prince, nejlépe nynějšího studijního proděkana. A už je to tady: někteří vsází spousty kvalitních lihovin, že to nebude nikdy, protože v systému tajných voleb není nic jistého a dědičnost funkce tudíž bezpečně zajistit nelze. Jiní naopak tvrdí, že potom, co novopečenci vyhnali tolik senátorů, je už v akademickém senátu zajištěna většina třeba i pro Mickey Mouse, takže pan provizor avizoval svůj, studenstvem i většinou učitelstva, toužebně očekávaný odchod nejpozději na dnešek.

Smutné ovšem je, že ani po půlročním píglování a leštění, jak se zdá, není fakulta dosud dostatečně očištěna (jeden bývalý kolega mi skutečně volal cosi o zaprášených oknech a islandská sopka to určitě nijak zvlášť nevylepšila). Leštičská produktivita práce prostě hanebná. Takže pokud snad uvidíte nějaký inzerát nebo jinou reklamu těchhle čističů (s ohledem na volby se jí bohužel asi nevyhneme), nevěřte. Fakt se zdá, že čištění jim moc nejde. Rozhodně bych jim pro reklamní účely mývalici (a ta se v čištění opravdu vyzná, bylo jí, tak říkajíc, geneticky dáno do vínku) nepůjčil. Na druhou stranu, pokud umí přírodopis stejně jako třeba právo, mohl bych jim pod plytkou záminkou, že je to mýval, podstrčit například ptakopyska.

Ale pořád ještě se dozvídám, jak jeden z pedagogů vítá opozdilé studenty tím, že už se bál, zda ho nejde zkontrolovat některý z novopečenců, jestli snad nepřednáší nestandardně, a pořád ještě se studenti před dveřmi děkanátu zdraví otázkou: „Proč se nezeptají nějakého právníka?“ Ono je totiž strašně zábavné učit (se) na právech právu pod vedením někoho, kdo netuší, co by to asi tak mohlo být. Proto se také normalizátoři pořád musí bát, že normalizace nezapustila své jedovaté kořeny dost hluboko.

Chápu i hlubokou obavu, která je přibíjí k tak těžce vydřeným židlím: co kdyby se, proboha, vedení fakulty ujal po nich někdo normální?

Víte vůbec, co by všechno mohlo vyjít najevo?

Posuďte sami: Jednomu z příkladných Ph.D. provinilců je třeba vytýkáno, že místo standardních 3–4 let studoval cca 4,5 roku. To je velmi ohavný, odporný hřích. Takové nejméně půlroční překročení standardní doby studia jistě zaslouží nekompromisní odebrání titulu (jen trochu škoda, že to právo nepřipouští), zejména vezmeme-li v úvahu, že nynější studijní proděkan totéž studoval let šest, zatímco další z členů údajně nezávislé komise, ověnčený tímto titulem, dokonce hned let sedm, stejně jako jejich kamarád, povolaný novopečenci do židle vedoucího katedry (kterou mu ovšem pod záminkou reformy zase promptně sebrali), nebo třeba jeho manželka, další novopečený proděkan studoval sice jenom (!) pět let, ale přece jen o půl roku déle, než dlouhodobě dehonestovaný provinilec a navíc v době, kdy to Akreditační komise ještě neměla ujasněné, sepsula jeho práci jako jedinou špatnou z celé fakulty (a můžete hádat klidně i třikrát, jestlipak se na nějaký svůj seznam připsali?). Příkladů, jak vidět, bychom dali jen ze zcela veřejných zdrojů dohromady daleko víc než pět, a co potom?

Když z mnoha těch, kdo udělali totéž, pronásledujete podle vlastního výběru jen některé (ať už proto, že mají hnědé oči, jsou tlustí, hubení, nebo proto, že s Vámi prostě nekolaborují a je jim z Vás špatně), jmenuje se to selektivní spravedlnost. Představte si, že jsou země (třeba USA), kde selektivní spravedlnost není přípustná (protože ve své podstatě znamená diskriminaci). Prostě Amerika.

P.S. Brumbálovu armádu srdečně zdravím, ale buďte, moc, moc prosím, extrémně opatrní. Znáte to přece: z nařízení bradavické vrchní vyšetřovatelky bude ze školy vyloučen každý student, který navštěvuje spolek, družstvo a tak dál, přičemž spolkem, družstvem a tak dál jest setkání více než dvou studentů (takže dámy a pánové, žádné tři a více).

P.P.S. Ukňouraná sobotní samomluva například praví, že se konečně ukázalo, že šéfka Akreditační komise se ve svých prohlášeních nemýlila. Sice to není pravda, ale mimo jiné to přece znamená, že opravdu jen bohapustě věštila. Ale že čarodějčin učeň musí papouškovat, že jeho šéfka má pravdu, asi sotva překvapí (jinak by dostal na zadek, po hlavě či kam se to vlastně čarodějničtí učňové po zásluze tlučou). Byla by opravdu strašná škoda, kdyby normalizátoři uměli přemýšlet.

« Zpět