Časopis?

Uplynul další pracovní týden a potácíme se v nejistotě, protože média hanebně selhala a nepodarovala nás dnes mile rozevřenými ústy paní komisní: takže opravdu nevíme, zda tato převzácná žena sepsala svých dva a něco slov, nebo ten složitý výkon nechala až na pondělí.

Jak už jsem v minulém měsíci psal, komu čest, tomu čest (a samozřejmě naopak) a paní komisní je bezpochyby osobou nesmírně, opravdu až neskutečně, vzácnou, pochopitelně ve významu velice zřídka se vyskytující.

A jak už jsem taky tady někde psal: kam se na ni svou vzácnosti hrabou třeba blbouni nejapní, krakeni, dinosauři plivající pálivé a hlavně jedovaté sliny (dilophosauři), stegosauři aspirující na vůbec nejhloupější dinosaury všech dob a jiné podobné bytosti, téměř nebo už dávno se nevyskytující. A to, pokud je mi známo, dilophosauři sice na své oběti taky s hladovou rozkoší plivali jedovaté sliny, ale nesepisovali podněty k žalobě ve veřejném zájmu, když jim kořist náhodou unikla.

Ovšem tady uniklo přes obětí dva tisíce! Hodně, ale bohužel ne všichni.

I když ten jeden mladý studentský život, který ohrozil stres z jejího zlovolného, neodpovědného počínání, byl naštěstí včas zachráněn, takže až do včerejška byly oběťmi stále jen sny, štěstí, budoucnost, důvěra a víra v tento svět dvaceti stovek mladých lidí. Bohužel, vlivu nespoutané nenávisti opravdu neunikli všichni. Včera jsme přišli o skvělého učitele, nesmírně vzdělaného, nadaného úžasným smyslem pro humor, ale také člověka nezměrně slušného a lidského v pravém smyslu tohoto slova.

Mezi mnohé židle, na nichž jsem kdysi z titulu funkce sedával, a jež korektně a nadšeně zasedl onen pán, který přeložil feudální paragrafy ze staré němčiny do češtiny ještě starší (a paradoxně tak prý vytvořil moderní občanský zákoník), a který určitě s paní komisní u vína neprobíral akreditaci soukromé školy, na kterou uprchl poté, co zjistil, že bez protekce či vydírání je nevolitelný na jakoukoli funkci na světě, patří i funkce v nejstarším právnickém časopise světa.

Ten skvělý člověk, který nás po týdnech stresujícího boje o svou alma mater opustil, uštván soustředěným zlem a hloupostí, vtiskl za poslední dvacetiletí onomu časopisu jeho charakter jako výkonný redaktor.

Život tropí hlouposti. Ale snad ne takové, aby jeho nekrolog sepsal někdo, koho si naprosto nevážil a ke komu se netajil svou opravdu hlubokou neúctou.

Stačí, když paní komisní rozděluje desetimiliony v nadaci, nesoucí jméno doktora Motejla, který jí nemohl přijít na jméno, a pronášel na její adresu výroky, jež si nedovolím ani zde reprodukovat, ačkoli u nich vždy bylo nejméně deset svědků.

« Zpět