Cervidae?

Mnozí a mnozí z nás se trápí marnou snahou pochopit nepochopitelné, ba dokonce nejspíš neexistující, například cestování časem či myšlenkové pochody bývalých plzeňských novopečenců.

Jeden z Vás rovněž vstoupil do tohoto zmateného jarmarku marnosti a zhluboka se zamýšlel nad tím, jak někdo, kdo sám studoval ve tří až čtyřletém studijním programu šest, sedm či osm let (podle toho, o kterého z bývalých novopečenců či jejich přitakávačů se jedná) může jiného osočovat, že se zpronevěřil akademickému slibu čtyřapůl ročním studiem a vymýšlet krkolomné konstrukce, na jejichž základě by mu aspoň (když už ho nejde vzít) ošmatali, umastili či jinak pošpinili jeho akademický titul. Že by se snad bývalí novopečenci vcítili do všelijaké rohaté sudokopytnické zvířeny a bytostně se ztotožnili s jejím uvažováním a pohledem na svět (táže se výmluvně onen čtenář)?

Všimněte si, prosím, že v rámci nežalovatelnosti hovořím o rohatých sudokopytnících (čímž jsou z úvahy pro tentokrát vyloučeni jinak se intenzivně nabízející, ba s ohledem na souvislost až vnucující, prasatovití). Píšící kolega měl samozřejmě na mysli především ty sudokopytníky, jimž věkem rostou atributy, kterými si mezi svou čeládkou, pardon, čeledí, získávají všelikou, často dokonce i velikou, úctu (což je typické nejen u krav, býků, případně volů, ale i u dalších rohatých stvoření).

Hlavně jde o půvabné jeleny (čeleď jelenovití, neboli Cervidae), jimž se věkem zvětšuje hříva a paroží a s nimi roste i úcta a respekt ostatních jelenů.

Sotva lze ovšem předpokládat, že by někdo z bývalých novopečenců studoval tak dlouho jen proto, aby mu narostla hříva (marnost nad marnost a vše je marnost, stojí přece psáno už v bibli), případně parohy, nebo aby si získal aspoň úctu jelenů, když už si ho neváží nikdo z lidí. Ale na druhou stranu, možná si mysleli, že právě nekonečné studium zvýší jejich jinak nevalnou vážnost, kdo ví? Nebo nezáviděli jen svým spolužákům, svým učitelům a celému zbytku lidstva, že jsou chytřejší a úspěšnější, ale záviděli i nebohým jelenům možná i to, že jsou chytřejší a úspěšnější, ale hlavně, že časem roste jejich vážnost a obdiv k nim, a tak si vyzkoušeli, jestli by jim to náhodou třeba taky nefungovalo. A ejhle, nefungovalo.

Během (až nečekaně krátkého) času vážnost bývalých novopečenců a obdiv k nim, už na počátku nevalné a nevelké (snad s výjimkou dvou či tří studentů motivovaných k upřímnému obdivu deseti a více tisícovými stipendii za slepou loajalitu a podobné typicky studentské vědecké aktivity), prudce klesají do výrazně záporných hlubin, takže tudy cesta prostě nevede. Klasickým dokladem tohoto pozitivního trendu je zářný úspěch jejich děkanského kandidáta, který, jakmile už nebylo možné dál využívat mandátu strachu a vyhýbat se demokratickým volebním mechanismům, neprodleně využil gravitace k urychlenému a naprostému pádu svých preferencí, jakož i všeho ostatního.

Proto si také po nedávné vědecké radě tak poučeně povídali o tom, že jakmile se jim povede návrat do funkcí, nepřipustí už, aby na fakultě zbyl kromě nich někdo, kdo by snad mohl kamkoli kandidovat.

Naštěstí se mohou opřít o své vždy transparentní postoje. Dodnes si dobře pamatuji z časů, kdy jsem byl i já obdařen akademickými funkcemi, na jejich upřímné protesty a hluboký nesouhlas s mým počínáním, směle vyjádřený hlasitým potleskem, obdivnými pohledy a upřímnými slovy všemožné a bezvýhradné podpory.

« Zpět