Cesta do pasti?

Cesta do pekel bývá lemována dobrými úmysly. Ba i cesta do pasti. I do té vlastní.

Cesta do pekel je tedy lemována dobrými úmysly.

Kupodivu se to týká i takových nezapomenutelných, byť zvolna zapomenutých, osobností, jako je notorická paní komisní předsedkyně, případně ti, kdo s ní usilovně a pilně hledali pravdu v hlubinách toho, kde se nalézá (neboť in vino veritas, jak dávno víme).

Ne snad, že by někdo z nich měl nějaké dobré úmysly s kýmkoli kromě sebe. To po nich ani nelze chtít ve světě korupce a zrady, jímž jsou tyto bytosti světla a krásy obklopeny.

Posuďte sami: pan profesor, s nímž se notorické paní komisní tuze dobře hledá pravda (ve víně), nebyl zvolen děkanem. Protivník byl mnohem chytřejší, podstatně vzdělanější, všestranně lepší, inu, typická zrada, neřkuli korupce.

Notorický pan exministr se nestal hejtmanem: Protivník byl mnohem chytřejší, podstatně vzdělanější, všestranně lepší, inu, typická zrada, neřkuli korupce.

Ostatně, i my už jsme si kdysi na těchto stránkách povzdychli, že zvláštním jevem hodným politologického zkoumání je, že nikdy v minulosti za žádnou štvavou mediální kampaní nestál žádný charakterní, empatický a demokraticky uvažující jedinec, i když to tak někdy zpočátku omylem vypadalo, ale totalitní křiklouni bez úcty k právům druhým, ba k druhým vůbec.

Už jsme si rovněž dovolili Vás skromně dotázat, jestlipak kupříkladu víte, že časté používání zevšeobecňujících prohlášení (například: stát je rozkrádán, všichni kradou, korupce jen bují, byla to mafie, je to špatná škola, mnoho studentů studovalo nestandardně, mnoho studentů studovalo příliš rychle, někteří studenti byli prominentní) je už podle Charlese Darwina a samozřejmě podle odborníků na analýzu komunikace naprosto typické pro člověka dopouštějícího se pravidelně lži? Ostatně jsme si taky už ocitovali, že Jorn Barger (pán, který v prosinci 1997 vymyslel slovo „weblog“) tehdy napsal, jak moc je s podivem, že až 80% všeho, co v médiích povídají známé osobnosti, je sprostý výmysl, a přitom tomu až 80% posluchačů a diváků věří?

Takže dobře víme, že nelze předpokládat, že by kdokoli z hledačů vinné pravdy měl nějaké dobré úmysly s kýmkoli kromě sebe, ale naopak můžeme s jistotou předpokládat, že ohledně sebe po zásluze právě takové úmysly má.

A přece nezbývá, než zvolat: Je to past!

Tvrdit, že když byl někdo odzkoušen atd. jen na základě vyhlášky děkana, která prý je v rozporu s jinou dřívější vyhláškou děkana, je to jen a jen jeho chyba, za kterou je třeba ho soustavně a především veřejně (mediálně!) perzekuovat, jak to svého času činili nohsledi notorické paní komisní ve snaze (marné) potvrdit její podivná proroctví vyslovená v rámci jejího plzeňského třeštění (jak svého času označil její zodpovědné působení renomovaný právník Tomáš S.), je jistě záslužné.

Jenže co z tohoto skvělého, záslužného odsudku musíme vyvodit?

Neexistenci oprávnění děkana svou vlastní vyhlášku měnit.

Ovšem kdybychom tuhle úctu k tradicím vzali za svou, pak bychom jistě žili bychom v hlubokém, fatálním rozporu se spoustou dřívějších zákonů, a co horšího, stačily by nám ty staré zákony a nepotřebovali bychom ani z jinak nepoužitelných feudálních norem sestrojovat moderní občanský zákoník.

A kdyby takhle úcta k tradici, nedej Bože, snad zvítězila, co by si počala notorická paní komisní, ba i notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti?

Když kdysi třeba platilo, že zuřiví, šílení, blbí a marnotratní funkcí veřejných zastávati nemohou.

« Zpět