Cesta tam a zase zpátky

Život předvánoční i vánoční je poznamenán cestou tam, a zase zpátky.

Konkrétně z hobití díry do světa a zpět.

A, jak pravil autor: nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra plná konečků žížal a páchnoucí slizem, byla to hobití nora a to znamená komfort (J.R.R. Tolkien, Hobit, úplný začátek hned první kapitoly).

Něčím podobným nás ovšem zásobuje život i bez ohledu na nějaké hobity. Tak notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti přes své bezvýznamné začátky v jakési občanské (demokratické) alianci, jejímž byl až za hrob věrným členem, pokračuje přes stále lépe placené funkce ke zcela bezvýznamným koncům, nápadně podobným díře, míněno samozřejmě hobití.

Nebo si třeba vzpomeňme, jak komunisté tvrdili, ba i v ústavě o sobě psali, že jsou bojovým svazkem nejuvědomělejších občanů, zatímco ostatní si o nich doma špitali, že kradou, lžou, podvádějí, žijí a tyjí z protekce a zneužívají moc, kudy chodí, ba dokonce i když nechodí.

Notorická paní komisní v té době byla hrdou protekční členkou onoho bojového svazku nejuvědomělejších občanů, kteří o sobě prohlašovali, jak jsou nezištní, čestní a jak moci užívají jen ve veřejném zájmu a velmi střízlivě, zatímco ostatní tvrdili opak, který byl pravdou.

A vidíte, cesta tam a zase zpátky, a notorická paní komisní při realizaci leninských idejí (komise nevyšetřuje, komise zneškodňuje, pravil přece velký vůdce Vladimír) prohlašuje, jak je uvědomělá, čestná a počíná si jen ve veřejném zájmu a střízlivě, zatímco všichni ostatní jsou na tom stejně jako dřív.

Proto rozhodně nepotřebujeme nějaká Tolkienovská zvadlá vřesoviště či Šmakovy dračí pouště, ba ani temné hvozdy, kde žijí pavouci (nepotřebujeme ostatně ani pavouky, protože všechny sítě nám utká paní komisní a jí oddaní žurnalisté).

Což je ostatně dobře, protože pan Tolkien (John Ronald Reuel Tolkien) byl jen bídný rychlostudent, který si vystudoval obskurní oxfordskou univerzitu v čase hrubě kratším, nežli je standardní doba studia (studoval tam totiž od roku 1911 jen, považte, do roku 1913).

Vůbec má ten Oxford dost štěstí, že o něm notorický pan náměstek nikdy nezaslechl, protože dva či tři roky si na něm bez ohledu na standardní dobu studia studovala taková podivná individua jako Oscar Wilde nebo i Bill Clinton, o J.R.R. Tolkienovi a Stephenu Hawkingovi nemluvě. A kdyby se o něm někdy doslechla notorická paní komisní!

Dlouze bychom se dočítali o zvlášť odporném propojení této vysoké školy s politikou: studovalo na ní nejméně padesát prezidentů a premiérů, dvanáct svatých a jeden papež, navíc král Jindřich II. svého času (roku 1167) dokonce nesmírně protekčně a nekorektně zakázal Angličanům studovat jinde, než na Oxfordu.

Jediné štěstí má ta škola, přímo symbolizující typicky mafiánské propojení politiky a vysokého školství, že její název začíná písmenem O.

Když totiž bájeslovní experti notorického pana exministra kmotrovské spravedlnosti hledali, zda je někde v zákoníku práce ustanovení o tom, že odbory musí projednávat vyhození svých funkcionářů z práce, hledali přece dotyčný § 61 všude možně. Koho by však vůbec mohlo napadnout, že ho hanebný zákonodárce ukryl mezi paragrafy 60 a 62?

Protože podobné bytosti uvažují hodně podobně, mohl by mít Oxford se svým prožluklým O dost štěstí.

Zatím totiž byla na paškále Plzeň, a blízkost mezi O a P je pro novátorské a přemýšlivé čisté duše typu paní komisní nezměrně matoucí (snad právě jen díky svému počátečnímu P uniká její zaslouženě inkviziční pozornosti až dosud i tak obskurní univerzita jako padovská, se svými rychlostudenty práv typu svatého Jana Nepomuckého).

« Zpět