Chléb a hry

Když se ve starém Římě schylovalo k nějakému pořádnému průšvihu, třeba, že shoří nebo už shořel Řím, rozdávali vládci svému lidu dárky, obvykle chleba, a dopřávali mu her (panem et circenses, jak pravili ve svém mrtvém jazyce). A kdo jiný by byl opravdu následováníhodný, když ne pomatení římští císařové?

První fáze napodobování byla ostatně celkem jednoduchá (a pro šlechetné dárce navíc poměrně zisková). Novopečencům se podařilo hospodařit tak pěkně, že plzeňští učitelé by při pokračování těchto úžasných trendů záhy měli skutečně na chleba (někteří sice až na dva chleby a jiní dokonce až na dva chleby s máslem, pochopitelně za měsíc, ale i to by se časem napravilo). První etapy by tedy bylo celkem bezproblémově dosaženo (samozřejmě nebýt takových nepředvídatelných a zanedbatelných drobností, jako že byli demokratickými mechanismy odstaveni od moci), navíc s nespornou technologickou převahou moderní doby. Takový císař Caligula, chudáček jeden šílený, si musel sakra odříkat, aby každému Římanovi mohl dát jeden chleba, novopečenci si naopak mohli řádně přilepšovat, aby každému učiteli zbylo na jeden, v horším případě na dva chleby.

Zatímco chlebodárství se celkem vedlo, hry kýžený efekt nepřinesly. Zkuste si představit, že by celkem běžně šílený císař chtěl bavit lid nacpaný někam do Kolosea tím, že by gladiátoři hráli kuličky, nebo klidně zalézali pod skříně ve hře na děkana (hledajícího rigorozní práce, které pochopitelně pod tou skříní nikdy nebyly, proč taky?).

Správný římský proletář ovšem nevěděl ani co je skříň, ani co je děkan, prostě chtěl horkou krev. Ta se však v moderním světě špatně shání a vůbec špatně se dají odpůrci i ti ostatní požrat lvům, když seženete leda nějakého vycpaného. Neobstála dokonce ani vynalézavě inovovaná hra na děkana (někdo, kdo není děkanem, předstírá, že má jeho kompetence a zkusí povyhazovat několik set studentů, čímž vyrobí aspoň virtuální krveprolití).

Jenže ani virtuální krev se jaksi nedostavila. Posuďte ostatně sami: Dokonce ani poslední stadium hry na transparentnost, ušlechtilé posílání hromad jistě velmi transparentních a korektních, leč poněkud nechutných, anonymů řádně zvolenému kandidátovi na děkana, aby to radši vzdal, k ničemu nevedlo a děkanem byl k velké novopečenské lítosti jmenován někdo úplně jiný, než koho tak moc chtěli.

K dnešnímu dni navíc nebyl popraven ani jediný bakalář, magistr, doktor či doktor, který se pro změnu píše Ph.D, neboli nikomu nebyl odebrán akademický titul (v prvé řadě samozřejmě proto, že to vůbec nejde, ale také proto, že osočení pro jistotu poněkud malověrně doložili všechny dokumenty, které za ně novopečenci iniciativně a obětavě poztráceli nebo poskartovali). Několik pseudosprávních řízení už bylo zastaveno, a jakkoli najatý pisatel své kauzy nevyhrál, zřejmě si přitom aspoň celkem pěkně vyhrál: Vaše námitka, že jste nemohla porušit studijní a zkušební řád z roku 2004, když jste skončila studium o řadu měsíců dřív, než začal platit, je sice důvodná, ale přesto je nepochybné, že jste jej porušila.

Upřímně se obávám, že další pomluvení, kteří také všechno potřebné vzorně doložili, budou čekat ještě hodně dlouho, než se přijde na to, jak se aspoň relativně inteligentně vykroutit z podstatně onačejších konstatování, třeba že komise sestávající z předsedy, místopředsedy a tří členů je šestičlenná. Že by snad: Vaše námitka, že 1+1+3 není 6, je sice důvodná, ale číslo šest je velmi blízké součtu Vámi uváděných čísel, takže odchylka je zanedbatelná, nebo právě naopak: Vaše námitka nejen, že není důvodná, ale naopak svědčí o tom, že se pouze otrocky držíte zavedených sčítacích klišé bez schopnosti tvůrčího přetváření získaných poznatků, což zcela jednoznačně dokládá, jak jste při studiu podváděla? Ostatně, to se dá použít i kdyby se nakonec náhodou mezi paragrafy 70 a 72 správního řádu lstivě a zcela nečekaně skrýval § 71, podle jehož třetího odstavce musí správní orgán rozhodnout do třiceti dnů od zahájení řízení.

Je sice možné, jak mi napsal jeden z Vás, že pořád ještě hledají v zákoníku práce (v něm totiž početný tým původně pátral, jestli ta podivná věc, odbory, nebo tak nějak, vůbec existuje), kde se pochopitelně nic o lhůtách k vydání správního rozhodnutí nepíše. Na druhou stranu, zamysleme se nad sebou. Co když se opravdu pouze otrocky držíme zavedených klišé bez schopnosti tvůrčího přetváření získaných poznatků? Kde mluví správní řád o třiceti pozemských dnech? Co když je míněn den Merkurův (konec konců byl Merkur přece nejen bůh zisku a obchodu, ale taky zlodějů, tak proč ne zlodějů titulů?), který trvá 59 našich dní (zatímco Merkurův rok 88 našich dnů, takže rok, počítám-li otrocky, tam nemá ani dva dny)? No, a pak by měli ještě skoro pět let času na vymyšlení, jak ty nesmysly nějak rozumně zdůvodnit (vím, že při kvalitě oněch nesmyslů není pět let na jejich zdůvodnění nijak moc, ale lepší něco než nic).

« Zpět