Chvála blbosti

Jak vydržíš komentovat pořád větší stupidity a proč občas taky nenapíšeš o nějakém podstatně intelektuálně náročnějším dění, například, že děti vybarvují omalovánky, hrají kuličky, nebo na slepou bábu, nebo srovnávají předměty podle tvaru či barvy, ptali se mě o víkendu kolegové. Přiznám se bez mučení, že bych se rád ponořil do analýzy něčeho aspoň zdánlivě inteligentního, ale prostě mám smůlu.

Naši skvělí bývalí novopečenci se totiž rozhodli skálopevně dodržovat onen slib, který jsme si kdysi v září 2009 rukou dáním slíbili (bylo nás tam víc než deset, tak se to dá dost špatně zapřít): že za to, že podpořím jejich uchopení funkcí, na fakultě nebudou žádné čistky, nebudou pronásledovat žádné studenty ani učitele (a navíc nepřipustí žádnou jinou než pozitivní medializaci školy). Posuďte sami, jak úžasně to dodržují: nějaké ty učitele sice zkusili jenom na oko a zdánlivě vyhodit, ale současně vyhlásili, že v zákoníku práce nejsou žádné paragrafy o odborech, takže není třeba se takovými neexistujícími paragrafy řídit (a protože soud umí v zákoníku práce hledat lépe, některé spory už univerzita prohrála a jiné ještě prohraje).

Nějaké ty studenty sice taky jen na oko zkusili povyhazovat, ale studenta, jak známo, můžete vyhodit jen za neplnění povinností, o nichž byl školou informován (zákon navíc zlomyslně, ba až jedovatě, dodává „prokazatelným způsobem,“ v § 68 odst. 2 zákona o vysokých školách), což se podle Studijního a zkušebního řádu má stát zveřejněním na úřední desce ZČU (čl. 5 odst. 3 Studijního a zkušebního řádu ZČU). A hádejte, kde pravidla o zavedení kreditního systému vůbec nikdy nebyla? Na WC v prvním patře prý tuhle byla, byť nějak potrhaná, tak kde se tedy vůbec nikdy neobjevila? Netušíte? No přece na úřední desce ZČU. Protože, jak se zdá, není studijní řád oblíbenou četbou novopečenských pedagogů, ulehčili to pseudovyhozeným studentům pro jistotu ještě více. Předně rozhodnutí o ukončení studia, jež může vydat jen děkan, vydal profesor, který nikdy nebyl a nikdy nebude děkanem, vulgo statutární proděkan (jde o pseudonym, protože taková funkce samozřejmě neexistuje), a navíc ho pro jistotu ani nepodepsal (ač to další zlomyslný zákon opět výslovně vyžaduje).

Na druhou stranu někteří, kteří se za tučné, údajně šestinulové, honoráře k novopečenskému hnutí zcela nezištně připojili, určité inovace přece jen přinesli. Svého času tuzemští novináři napsali o jednom rychlostudentovi, že namísto toho, aby v soudružské atmosféře při poctivé dělnické práci (například v dolech) posiloval solidaritu pracujících, s typicky intelektuálskou prohnilostí se poškleboval budovatelskému úsilí našeho lidu, a vysloužil si tak jeho hluboké opovržení (a s ním spojené, jistě zasloužené, pronásledování). I když by totalitní vládcové panu Škvoreckému rádi provedli jen to nejhorší (protože zatímco chytré smích léčí, blbce uráží, jak pravil jeden nedostudovaný právník, nějaký Jan Werich), vůbec nepřišli na to, že je rychlostudent a že by ho mohli pořádně vytrestat zrušením diplomu (z filozofické fakulty). Sebrat? Nesebrat? Loupit? Neloupit? Prostě pokrok je pokrok, i když onen slavný výrok kázní ke svobodě, podle něhož novopečenci zkoušeli (neúspěšně) řídit fakultu, je taky poněkud staršího data (připisuje se tuším Himmlerovi?).

Jenže komu čest, tomu čest. Je sice pravda, že jsme si užili od novopečenců všelijaké arogance (a že arogance je jen parukou k zakrytí duševní pleše, nám prozradil právě už onen nedostudovaný právník pan Werich), ale na druhou stranu se podstatně zvýšila vzdělanost i neprávnických vrstev (malé děti, které před rokem či dvěma nevěděly, co je akademický titul, to zpravidla neví dodnes, ale ví, že ho nejde sebrat), o těch právnických nemluvě. Pan Werich zase ví proč a jistě by neváhal nám prozradit, jak moc se novopečenci zasloužili o celkový úbytek blbosti: nikoho totiž nebaví blbnout, jakmile udělají blbost povinnou.

Ta setrvačnost je hrozná. Až jednou bývalí novopečenci udělají něco chytrého, budeme ze setrvačnosti přemýšlet, co je to zase za blbost. Jenže ono to vlastně nehrozí.

« Zpět