Cídění?

V poměrně nesledovatelném televizním čase prý paní šéfová jedné nejmenované akreditační komise prohlásila, že plzeňská práva jsou již plně očištěna. Taky si to myslím, a samozřejmě nejen já, i když jsem její vystoupení rozhodně (a to nejen s ohledem na čas) nesledoval. Přesto jsem přesvědčen, že všichni soudní lidé už nějakou dobu, ne-li dávno, dobře ví, že na plzeňských právech sice ulpělo něco špíny pracně vytvořené několika tamními kantory, ale že šlo jen o bublinu, ačkoli velice ošklivě páchnoucí.

Náklady na čištění jsou bohužel potřeba vždycky, tím spíše, že samozvaní páni cídiči pojali svou činnost daleko více v jim bližším, tradičním, staročeském smyslu (pro nováčky na těchto stránkách: cíditi ve staročeštině znamená káleti, ale i lejnem mazati, případně se jím sám mazati), takže takové cídění čistotě rozhodně nepřidá (pokud novopečenci po temných koutech fakultních usilovně cídí, tak pozdrav Pán Bůh). Ale i tak, slyšet z úst jistě nejpovolanějších, že plzeňská práva už byla od všech lží a pomluv očištěna, je hudba nesmírně lahodná. Naši odebírači by určitě řekli, že jsem plagiátor, kdybych prohlásil, že jsem v šoku, byť radostném. Tak tedy radši ne.

Když se třeba trmácíte až do Falls Church, Virginia, abyste tam užasle nalezli školu s tabulkou, že zde JAG nikdy nesídlil a nesídlí, ale že školní budova sídlo jeho velitelství v seriálu jen velmi pěkně hraje, taky možná budete bručet nad penízem vyhozeným za taxíka (bohužel jsem neměl to štěstí zažít si tohle celkem příjemné zklamání na vlastní kůži). Ale určitě dál budete obdivovat ten nádherný pohádkový seriál, ve kterém se ministr omluví někomu, koho neprávem osočil, a novináři napíší články o tom, že jim jejich zdroj sprostě lhal a že pravda je docela jiná. Jenže potom celí zhlouplí z podobných pohádek čekáme, že by se snad něco podobného mohlo stát i v našem životě. V pohádkovém seriálu (například JAG) by se novináři novopečenců už dávno ptali, proč pomlouvají dřív, než myslí (například když zřejmě kdesi pozahazovali věci, které lze i z veřejných zdrojů velice snadno pohledat).

Pár neprávem nařčených Ph.D. už doložilo všechno, co odebírači kdesi tak pracně a usilovně poztráceli. Někteří to měli obzvlášť jednoduché, třeba seznam publikací pana expředsedy akademického senátu (o dost delší než seznam publikací většiny odebíračů dohromady) byl po celou dobu k nalezení dokonce na univerzitních stránkách (!), odkud si ho pan expředseda mohl bezpracně a jistě lstivě stáhnout, aby ho univerzitě opět na její jen velice mírně gramotnou odebíračskou výzvu uctivě předložil.

Ale dokonce i ti, u kterých to vypadalo, že se ze svých dalekých zasněžených velehor nebudou bránit, protože k nim školní pošta přes hluboké závěje vůbec nedorazí, dělají odebíračům samé naschvály. Ti už usilovně chystali za veřejné peníze expedici na bájný Kavkaz, aby mohli vystoupat až nad mraky a zabavit tam diplom prožluklému horalovi, který se brouzdá věčným sněhem namísto toho, aby kdesi cosi publikoval, a ouha, horal se brouzdá po Západních Čechách a ještě k tomu lstivě publikuje, kudy chodí. Jeden z jeho evidentně neexistujících článků (podle toho, co se odběrníci pokusili nabulíkovat žurnalistům, Kavkazan nikdy nic kloudného nenapsal) je (jak už jsem zmínil) k přečtení třeba v posledním Bulletinu advokacie (dvojčíslo 7–8/2010). A protože třeba jeden z nejhlasitějších (i když se možná jen hlasitým zdá, protože jich je tak zoufale málo) podporovatelů odebíračského hnutí taky publikoval právě jen v tomto časopise, jistě to stačí. Anebo jak komu? Zahraniční horal totiž na rozdíl od toho druhého s urputně brunátnou tváří nepomlouval ze všech sil ani své spolužáky, ani nikoho jiného, čímž se jistě provinil velmi hanebně a hlavně více než dostatečně.

« Zpět