Čím dál...

Nejvíc na životě milujeme tu jeho úžasnou rozmanitost, například každý den ze sebe udělá pitomce někdo úplně jiný, anebo aspoň úplně jinak. Zejména když nám krásné žhavé počasí při vaření mozků tak obětavě pomáhá (jak praví moudří, láska sice krásně zahřeje, ale uhlí je uhlí, což je ovšem moudrost z období páry, předcházejícího nastupujícímu věku energie sluneční).

Jsou zprávy, které překvapí, možná i šokují všechny. Jsou i zprávy, které překvapí jen někoho, a jsou také zprávy, u nichž nás opravdu šokuje právě jen to, že vůbec někoho překvapily. Tak třeba nejnovější vědecké zjištění, že slepice vznikla dřív nežli vejce, i když na druhou stranu dinosauří vejce bylo určitě dřív než slepice, protože ptáci, a tedy i slepice, se vyvinuli z dinosaurů, nás všechny sice celkem překvapí, ale vzhledem k neobyčejně vysokému počtu zadních vrátek, jímž je sdělení dovybaveno, ne zas tolik. Že děti rostou o prázdninách díky stravě od babiček víc než v zimě, možná také leckohos překvapí, i když díky pravé babičkovské stravě rostou nejen děti, zejména v pase.

Vůbec nikoho nepřekvapilo, když jedna opravdu renomovaná advokátní kancelář ve své analýze konstatovala, že studenti, a dokonce i studenti plzeňských práv, a to už je co říct, nejsou povinni archivovat si poznámky, deníčky a jiné materiály o svém studiu, nejsou povinni prokazovat to, co sice vyplývá ze školní evidence, ale novým školním vládcům se právě příliš nehodí, a nemohou být činěni odpovědnými za případné chyby školy (každý normální člověk to totiž vidí podobně).

Že děkan nejmenované fakulty je v šoku a je pro něj novinkou, že za chyby školy by snad neměli odpovídat její studenti, naopak šokuje snad každého normálního jedince. Zkuste si představit, že Vám domů dorazí doporučený dopis, v němž Vám kdosi, o kom jste v životě neslyšeli, sděluje, že třídní kniha z Vaší první třídy (např. školní rok 1950–1951) se ztratila, a že Vás vyzývá, abyste doložil (nejlépe žákovskou knížkou nebo její úředně ověřenou kopií) známky ze čtení a z počtů, zde také proto, že podpis učitele na dochovaném útržku třídní knihy není dobře čitelný, kromě toho se rovněž důrazně žádáte, abyste doložil své slohové práce na téma: Pracující vítají První máj, Se zrádci se nemazlíme, sami si je popravíme a Poctivou prací bojujme se západními špióny, protože se v ústavní knihovně nedochovaly, jinak bude Vaše vysvědčení z první třídy zrušeno a velká pololetní jednička, dvojka či trojka bude nemilosrdně přerazítkována výmluvným zobrazením předmětu symbolizujícího nic nebo silně zápornou odpověď, a jste aspoň na chvilku v kůži plzeňských absolventů práv, kteří také jen vykuleně třeští oči.

Chodit v nynějších vedrech v hustém, huňatém kožichu není asi nic příjemného (radši to nezkouším) a tak naše mývalice Matylda, aby se trochu odreagovala, překvapivě nabízí, že by pomáhala při rušení diplomů (nikdo to nikdy nezkusil, protože to nejde, a tak nikdo neví, jak by to vlastně mělo vypadat), protože ji jako každého správného mývala opravdu baví vytahovat různé předměty z pouzder a škubat je na kousky, když je samozřejmě věrna svému jménu

(ne Matylda, ale mýval) předtím pořádně vymáchá ve vodě. Dokonce by oproti hodinové tisícikoruně pana věčného náměstka poskytla poměrně zásadní slevu.

Pokračujme však v šílených představách: Soudní proces. Soudce stírá hojně proudící pot z čela pokračujícího až do zátylku, zatímco obhájce, nezlomen úmorným vedrem, klade na soudcovskou katedru nesporný důkaz neviny. Státní zástupce se poraženecky sesune do křesla, no, u většiny soudů spíš do židle v různé fázi rozvrzanosti, leč najednou, pozor, vymrští se písařka (soudní řečí zapisovatelka, řečí zákona zapisovatel, i když jsem za desítky let praxe žádného zapisovatele nejen duší, ale i tělem, nikdy neviděl, vždy jen zapisovatelky), naštěstí soudce nepoužíval záznamové zařízení, to se přece jen obtížněji samo vymršťuje k iniciativní promluvě, a zásadově vzkřikne: To tedy ne, toho lotra soud neosvobodí. Vinen nebo nevinen, vždy musí být odsouzen!

Nevěříte? Že někdo, kdo byl draze (jde o oněch pověstných 1000,– Kč za hodinu) najat na psaní stále stejného dopisu (pardon, datum, adresa a číslo jednací se obvykle odlišovaly), veřejně prohlásí, že nějaké právo ho v jeho tažení nezastaví, spíše pobaví, než šokuje, neboť je to opravdu stejné jako výkřik soudní písařky (zapisovatelky), že tohoto lotra soud tedy opravdu neosvobodí.

Jak správně poznamenala paní šéfová nejmenované akreditační komise, je to na plzeňských právech čím dál lepší, prostě čím dál, tím líp, a jak se znovu a znovu ukazuje, čím blíž, tím hůř.

« Zpět