Cizí peří II

Georg Wilhelm Friedrich Hegel měl, jako vždycky, pravdu, když učil, že po nějakém principu (tezi) následuje jeho popření (antiteze). Konec konců právě na tak zvané kauze plzeňských práv je to vidět opravdu plasticky. Bývaly doby, kdy se ten, kdo byl jednáním někoho jiného poškozen, dočkal, nebo aspoň měl dočkat, nějaké omluvy, uznání, nedej Bože náhrady, a bůhví čeho všeho ještě. Takové temné časy naštěstí pominuly.

Když vyvstalo podezření, že ode mne kdosi do své disertace cosi opsal, ejhle, stal jsem se rázem zavrženíhodným aktérem plagiátorské aféry. Nezbývá mi, než závistivě obdivovat, jak pěkně podobnou situaci vystihl (a hlavně vyřešil) nynější pan ministr financí: To není podezření, prohlásil tuším včera, ale sprostý plivanec, a já si sprostých plivanců nevšímám.

Když univerzita nebo fakulta zejména při dokumentaci studia některých absolventů údajně poněkud pochybila, kdo za to může a hlavně, kdo za to bude potrestán? Přece ti absolventi, kdo jiný.

Když se v minulosti akademičtí funkcionáři (nemluvě o děkanech, kteří univerzitními činiteli nebyli, jako třeba upálený děkan Kryštof Alois Lautner) pustili do toho, co se dnes nazývá politikou, skončili často na popravišti (děkan a později rektor Jan Hus, rektor univerzity Jan Jesenius, nebo třeba děkan lékařské fakulty Jan Florián) nebo aspoň ve vězení (děkan právnické fakulty Zdeněk Peška, jemuž k tomu navíc ještě i sebrali jeho akademický titul, jak bylo za totality odporným a naštěstí už dávno překonaným, odmítnutým a ze života vyloučeným zvykem), případně byli nesnesitelně šikanováni (pan děkan Leopold Šrámek). Když se dnes stane děkanem politik, jsou mohutně a nesnesitelně šikanováni všichni ostatní (neboli nastává klasická Hegelovská antiteze).

Hlas lidu však díky tomu už aspoň ví, jakým způsobem byl vybrán expert schopný (a hlavně ochotný) psát dopisy neuměle předstírající, že jde o zahájení správního řízení s absolventy, v jejichž případě prý měla škola nějak pochybit (a v jejichž případě samozřejmě žádné správní řízení stejně vést nelze): Novopečený děkan práv se adepta, který projevil ochotu se k něčemu tak úděsně nekvalifikovanému propůjčit, přísně, ale korektně, táže: Opravdu umíte aspoň trošičku právo? Adept: lstivě (lživě, mazaně, variant je povícero) přikývne. Děkan: A nemohl byste mne to taky naučit?

Hlas lidu už také ví, proč si novopečenci museli korektně udělit platy o tolik vyšší, než kdo kdy na fakultě měl. Když na děkanátě plzeňských práv leží na podlaze tisícovka, co myslíte, sebere ji zcela náhodný kolemjdoucí, moudrý novopečený exděkan nebo některý z charakterních a inteligentních novopečených proděkanů? A) je správně, sebere ji náhodný kolemjdoucí, protože ti ostatní neexistují.

Když už jsem se zase přioděl cizím peřím, neodpustím si další hádanku. Kdopak řekl, že chování vysokoškolských učitelů, ale rovněž některých studentů, směřuje k ohrožení bezpečnosti země, že jde o chování, jež narušuje samotné základy státu a jež nesmí být tolerováno, řádné a slušné mládeži je však třeba poskytnout lepší vzdělání, než od dosavadních zednářských učitelů (řekl bych, že zednářským učitelem je v této souvislosti míněno cosi jako mafiánský učitel)? Hádejte. Nebyl to žádný politolog, natož politoložka, už vůbec ne žádný filozof, ani žádná milá pohádková bytost, jako třeba ježibaba nebo mluvící pařez. Měl to pronést právník a ministr, nějaký Konstantin Hermann von Neurath (říšský prorektor Protektorátu Čechy a Morava, předtím nacistický ministr zahraničí).

« Zpět