Cizí peří IV

Když ani obludná hromada ještě obludnějších a zákeřných, ovšem jistě zcela transparentních, anonymů, usilovně smolených celý víkend, nezabrala a nově zvolený kandidát na děkana místo, aby se zalekl, funkci z rukou pana rektora konečně přijal, sedí zdrchaně bývalí proděkani celí pavučinami obalení a zaprášení z vyklízení svých dokonale vyčištěných kanceláří, a jeden z nich (nepochybně zcela korektně) zabručí: „Ta hlava mi snad doopravdy praskne.“ „A vzal sis prášek?“ ptá se ze zdvořilosti bývalý kolega ve funkci. „Samozřejmě, už jsem jich snědl spoustu, Persil, Ariel…“

S tímhle dorazily ještě mnohé další (zdalipak víte, proč se na trhu nejlépe prodávají jablka z Černobylu? Protože studenti je kupují pro novopečené proděkany…Jdu dobře na vlak do Olomouce? No, ani ne, docela pajdáte… a tak podobně), ale i pár poněkud vážněji míněných mailů. Protože dnešek je zase jednou dnem kompletně cizího peří, vyberu Vám z nich hned tři (bez souhlasu autorů, ale s nadějí, že se za to na mě nebudou moc zlobit a zachovají mi svou přízeň, výrazně kráceno), za něž, stejně jako za všechny ty další, si dovoluji opravdu z celého srdce poděkovat.

Milý kamaráde, s plánovanou odmlkou máš pravdu, do mrtvol se nekope, protože když jsou v takovém stupni rozkladu jako tyhle, je to velmi nehygienické…Hlavně se nedej zmýlit tím, že si hrají na vzdělance. Vzpomeň si, že když byl Švejk v blázinci, úplně nejzuřivější ze všech byl pán, který se vydával za šestnáctý díl Ottova slovníku naučného. Tak jen buďte ve střehu a dávejte velký pozor, ať nevyoslí něco nového, víte, že to jsou…

Vážený kamaráde,…když jsem v neděli došla k poslední Tvé úvaze, kde se v podstatě loučíš, tak jsem si řekla, to nemyslí vážně, že zavře stránky a bude dělat, že se nic nestalo jen proto, že se vše v dobré obrátilo. Přeci si to vše, tu špínu…nenecháš líbit…Děkuji Ti za krásná nedělní odpoledne s Tvými úvahami, ale teď přitvrď.

Vážený pane docente, milý příteli, vzpomeň si na ten citát snad od Heinricha Heina, který jsi mi sám říkal. Napsal jsem si ho a tak ho tady máš zpátky: Svým nepřátelům musíme odpouštět. Odpouštět vždy a všechno. Musíme jim odpouštět bez výjimek a bez podmínek, bez lítosti a bez hořkosti, ne však dříve, než budou oběšeni.

Jsem mírně na rozpacích (to už jsem zase já), takže místo komentáře radši připomenu, že ten posledně citovaný pán, tedy ne ten, co mi psal, ale Heinrich (vlastním jménem Harry) Heine taky řekl, že zkušenost je sice dobrá škola, jenže školné je moc vysoké. A taky, že zlí se sice naparují, ale nakonec zvládnou jen to, co obyčejná cibule (rozplakat). Neříkám, pronesl také o svých nepřátelích, a mluvil mi z duše i ze srdce, že nemají charakter. Jen bohužel mají každý den jiný. No, a když si vzpomenu, jak se vyhazovalo od zkoušek za to, že se někdo učil z učebnic, které jsem si dovolil spolunapsat, tak pan Heine taky řekl: pozor, kde se pálí knihy, budou se brzy upalovat lidé (nahradíme-li nemoderní slovo upalovat podstatně soudobějším termínem vyhazovat, rázem jsme ve žhavé fakultní minulosti, sice velmi, velmi nedávné, ale doufejme, že již nenávratně skončené).

« Zpět