Co dělat?

To je otázka dne, kterou mi mnozí kladou. My víme, píšou a někdy i říkají, my samozřejmě velmi dobře víme, že akademické tituly nelze odebírat, víme, že když zákon říká, že diplom je doklad o studiu a že není osvědčení (§ 57 odst. 8 zákona o vysokých školách), tak to tak asi bude a diplom opravdu nebude osvědčení, my skutečně víme, že když Vás nakopne soused, je to z právního hlediska poněkud jiné, než když Vás kopne zasahující policista, i když bolet to může celkem podobně, my víme, že rektor univerzity nemůže dávat pokuty, zavírat lidi, vyvlastňovat, neboli odebírat, domy a pozemky a že nemůže odebírat ani nic jiného, včetně akademických titulů (vždyť on to nejspíš už ví taky). Jenže co když to stejně udělají?

Skoro každý má jasno, co by udělal, kdyby za ním zašel soused učitel s tím, že ho kdesi viděl profrčet na červenou a že mu tedy má zaplatit dvou či více tisícovou pokutu. Ba dokonce, kdyby Vám krajský hejtman (tedy opravdu úředník!) uložil, že Vaše žena má být v době od-do po vůli členům záchranného sboru, aby byli při své záslužné činnosti opravdu dobře naladěni.

Dotázaní by většinou reagovali způsobem, který nelze na seriózních stránkách příliš detailně popisovat, například, že by ho s rozběhem kopli tam, kam se náš národ s oblibou masově posílá (kromě několika patologických jedinců, kteří raději posílají anonymy, případně i podepsané hanopisy), k čemuž se kloní překvapivých téměř 80% dotázaných. Ostatní nabízená řešení jsou spíše jen variantami převažujícího kopu s rozběhem. Nabízí se kop bez rozběhu, kop naopak s hodně dlouhým rozběhem, nahrazení nohy rukou, zpravidla sevřenou, ale někdy naopak i široce otevřenou.

Pokud však jde o odebrání diplomu, je naopak ve výrazné menšině významný a renomovaný expert, který stále ještě vybírá pro zaražení diplomu nejvhodnější odebíračský tělní otvor. Ale jinak převažuje jen nekonstruktivní usilovné právnické kroucení hlavou a úvahy na téma: takovou zhovadilost přece nikdo nemůže myslet vážně.

Svého času jsem do skript, ze kterých se už (samo)zřejmě plzeňští studenti nesmí učit, napsal (pozor, budu to opakovat a tak se zcela jistě dopustím hanebného zločinu porušení vlastních autorských práv, který kdysi objevil student, jenž už svou historickou roli toaletního papíru sehrál a jehož číslo proto bylo již transparentně a korektně vymazáno z děkansko-exministrovského mobilu): Pokud by třeba rektor univerzity rozvedl svého prorektora, stavební úřad uznal stavebníka vinným trestným činem a uložil mu trest vězení, pokud správní úřad při rozhodování o přestupku zruší ustanovení zákona, podle kterého by jednání bylo přestupkem, jde o nedostatek pravomoci. Pokračoval jsem: Takto krystalicky čistá blbost se ovšem v životě zpravidla nevyskytuje (nezlobte se, psal jsem to před pěti lety a byl jsem tehdy opravdu hodně naivní), slouží však za krásný příklad toho, co prostě nejde. A troufl jsem si pokračovat ještě dál: Není-li vůbec zákonem dána pravomoc k nějakému rozhodnutí, pak nemůže jít ani o správní akt, pokud si někdo takovou pravomoc přisvojí. Jde o tak zvaný paakt.

Dnešní děkan pražské fakulty jej kdysi v právnickém slovníku definoval tak, že jde o zdánlivý akt, z něhož nemohou vyplývat žádné následky.

To proto právníci jen nekonstruktivně kroutí hlavami. Tedy ti dobří. Vědí totiž, že skvělí (a hlavně opravdoví) experti na správní právo už ve třicátých letech minulého století napsali: Nejúčinnější ochranou proti paaktům pak jest jich naprosté ignorování. Protože nejsou akty veřejné moci, buďtež paakty ignorovány. Nemohou vyvolati žádných následků a přihlížeti k nim proto netřeba, ba i brániti se jim jest jen opatrností spíše přílišnou.

Dnešní správní řád sice nějakou obranu proti paaktům upravuje. Ale to neznamená, že když Vás soused odsoudí za neuctivé pohledy k deseti hodinám na pranýři, musíte se zoufale shnánět po tom, zda jeho nadřízeným (který vysloví nicotnost takového úkonu) je jeho manželka nebo statný ošetřovatel, protože, jak pravil expert na správní právo z minulého století: To, že jej po zásluze vůbec nedbáte, neučiní z počínání pomatencova výrok úřední.

P.S. Omlouvám se za zpoždění, ale tyto stránky slouží obraně studentů a absolventů plzeňských práv před bezohlednými (nyní si podle své libosti vložte jakékoli hanlivé, ba i vulgární, přídavné jméno, stejně se vždycky trefíte) útoky, takže bohužel musíme vždycky počkat, než novopečenci neuměle vymyslí nějaký další hnus, abychom na něj mohli reagovat. Nyní však přece jen probleskuje matné světélko v tunelu. Pan rektor Západočeské Univerzity z rektorátu zahlceného reakcemi několika málo pomluvených (to si novopečenci vážně mysleli, že pro jejich politické zisky si lidé radostně nechají kálet na hlavu?) jen o něco málo jinými slovy deklaroval, že žádné odebírání titulů zřejmě nebude. Protože nechce strávit zbytek života v lochu (tuhle prapodivnou zálibu má ostatně jen málokdo), přistoupí k tomuto kroku jen tehdy, pokud bude mít 101% jistoty, že se to vůbec smí. Ale kde ji vezme, když dokonce duchovní otec (a jediný nebo jeden ze dvou členů) odebíračského hnutí, pan děkan náš vezdejší, možnost, že by to šlo, vidí sotva padesát na padesát? Takže sice asi pokračování příště, ale na druhou stranu možná i nashledanou v lepších časech.

« Zpět