Co říci?

Přece: HA!

Měl jsem tu čest účastnit se jedné mezinárodní konference, kde mi jeden skvělý pan profesor konečně ozřejmil, co jsem tak dlouho nechápal. Totiž proč občanský zákoník hned v § 1 odst. 1 stanoví, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného a pochopitelně naopak.

Víte proč? Přeci z obyčejného přátelství, jaké vzniká nad sklenkou dobrého, ba často i hnusného, alkoholického nápoje.

Nezbývá tedy, nežli uznale vyhrknout: Ha!

Samozřejmě, když se normální člověk nad onou větou zamyslí, hned ho napadne, jaká je to pitomost. Právnické osoby přece vznikají zápisem do (Ha!) veřejného rejstříku a bez něj (a toho veřejného práva) tudíž neexistují, když někdo jinému způsobí škodu porušením veřejného práva, stejně mu musí nahradit škodu a tak dál. Nicméně ona věta má přece jen hluboký smysl, jen jsme dosud netušili, v jaké hloubce na dně sklenky je třeba ho hledat. V přátelství založeném když, ať už zvenku nebo zevnitř, škodili téže škole.

Onen opravdu skvělý profesor na konferenci přednášel na téma § 13 občanského zákoníku, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla rozhodnuta jako podobný případ, který už byl rozhodnut. Pozastavil se nad tím, jak nebohý soudce v Chomutově může vůbec tušit, že už předevčírem podobnou věc rozhodl soudce v Jihlavě a jak. Už vůbec nechápal, jak by podle citovaného paragrafu mohly postupovat správní nebo rozhodčí orgány, když správní nebo rozhodčí řízení jsou neveřejná a odpoledne rozhodující nešťastník se tudíž ani nedozví, že dopoledne už někdo kdesi hodně podobnou věc rozhodl.

A zkuste si navíc představit, že by taková pravidla měla platit pro všelijaké sice nejmenované, leč o to mocnější komise, jež v duchu marx-leninských tradic neobjasňují, leč zneškodňují (jak je to učil už báťuška Vladimír řečený Lenin). Vždyť kdysi stačilo nejmenované severomoravské právnické fakultě 13 docentů a profesorů na doktorský studijní program, zatímco nejmenované západočeské nestačilo na obyčejný magisterský ani pětadvacet (a později ještě o jednoho víc). Vzpomeňme, jak v téže době filozofové, kteří ovšem paní komisařku chválili, kudy chodili, ba i jinde, měli na celkem osm studijních programů celkem osm profesorů a navíc čtyři docenty, takže byli logicky bez potíží akreditováni, na rozdíl od prožluklých právníků s jejich pouhými pětadvaceti profesůrky a docentíky. Kdyby nyní snad měl každý právo, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý případ, ztratilo by komisní počínání přece veškeré kouzlo.

A to jistě autoři našeho skvělého kodexu nemohli dopustit, neb by měli po popíjení s komisařkami, případně i po jiných p (např. příležitostech, pochvalách atd.). Jenže veškeré akreditace se řídí veřejným právem, a uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného a pochopitelně naopak.

Inu: Ha!

« Zpět