Co tě nezabije

Nová doba nepřináší jen překvapivě nové místopředsedy, přináší nám stále stále nová a nová moudra, nové zahradnické poučky (jako třeba: po trávě se nechodí, po trávě se směje!) nebo dokonce i nové recepty na to či ono.

Překvapivě například: pij pět až šest kafí denně, budeš mít srdce jako zvon (hlásá prý nějaká mohutná nizozemská analýza vytvářená po řadu let, tedy pokud náhodou nejde jen o poněkud lstivější reklamu na kávu), případně jako kůň. Ze svých cest si ostatně vzpomínám, že v jedné středoamerické zemi se říká, že srdce je sval, a pokud ho chceš mít jako kůň (tedy to srdce), musíš ho trénovat tím, že vypiješ aspoň pět šálků kávy denně. Samozřejmě máme i zbrusu nové recepty ryze tuzemské provenience, byť formulované poněkud tajemněji, například: chceš-li mít mozek jako vůl, fabuluj nejméně pětkrát denně o tom, že je možné odebírat akademické tituly. To plyne z prastaré moudrosti, že rozhodně není třeba lidi podezírat ze zlých úmyslů tam, kde lze jejich počínání vysvětlit prostou debilitou.

Aneb, jak mi napsal jeden vážený čtenář, jehož jsem zřejmě popudil tím, že do omrzení opakuji, že odebírání akademických titulů není v právním státě, a dokonce ani ve většině těch států, které za moc právní nepovažujeme, možné: Nikdy neříkej, protože se známe už dlouho, tykáme si, že něco nejde, vždycky se najde pitomec, který to neví a udělá to.

Když se totalitní režim v roce 1950 rozhodl zavést poprvé a naposledy v dějinách naší země ostudnou praxi odebírání akademických titulů, spojil to s tím, že dotyčný prohnilý intelektuál bude nejprve po zásluze odsouzen pro nepřátelství k lidově demokratickému zřízení. Aby si příliš nekomplikovali život, odebírali ovšem totalitní soudci tituly až do budoucna (tedy od data, kdy je sebrali). Moderní odebíračské hnutí se v tomto směru rozhodně nehodlá nikterak omezovat a zastává moderní názor, že retroaktivita je matka demokratického prá­va.

Jim se totiž zalíbilo sebrat tituly nadčasově, neboli zcela bez jakéhokoli ohledu na čas. Zatím jen asi dvanáct, třináct let zpátky, ale jestlipak ten Komenský nakonec neměl ve studijní dokumentaci nějaké nečitelné podpisy? A jestlipak se jeho studijní dokumentace vůbec v knihovně dochovala? Aby nakonec pan učitel národů nedoučiteloval a neskončil kdesi na smetišti dějin dočista bez titulu? A co teprve takoví prožluklí šíbři jako byl magistr Kelly?

Skončil zatím bez uší, ale jestli nebude opatrný, mohl by klidně skončit i bez magistra (naštěstí se od zapšklíků odlišoval vysokou funkčností oněch patnácti centimetrů mezi svýma bývalýma ušima, takže by mohl nějakou pěknou obranu vymyslet, a ze záhrobí nám o ní něco podnětného namailovat).

Členstvo moderního odebíračského hnutí (nejspíš všichni tři nebo dokonce čtyři) si ovšem, pozor, zaslouží opravdové úcty, protože oni to konají zcela nezištně. Rozhodně to totiž nedělají pro sebe, to opravdu určitě ne, ale pro něco docela jiného (pro prachy, pro funkce, pro medializaci). Takže nám budiž útěchou slavný výrok neméně slavného a navíc opravdového odborníka na správní právo z počátku minulého století (tuším, že jsem ho už citoval v úvaze Co dělat?): To, že jej po zásluze vůbec nedbáte, neučiní z počínání pomatencova výrok úřední. Aneb poněkud modernější řečí jednoho z čtenářů (onoho, který stále nepomýšlí na právní obranu a namísto toho usilovně bádá, který ze zapšklických tělních otvorů je nejvhodnější, aby do něj nacpal svůj diplom, když o něj odebírači tak strašně stojí, pochopitelně i s pouzdrem o tvaru a velikosti roury od kamen): Některé by patřilo nakopat, že je ani Google nenajde.

Vážený příteli čtenáři, zavři oči: V normální zemi akademické tituly odebírat nelze. Dokonce i totalitní vládci na to potřebovali zákon, a potom si ho sami (v roce 1956) radši zrušili, protože jim přišel i na totalitu moc nedemokratický (takže dnes už žádný takový neexistuje). Zapšklíci se sice moc a moc chtějí pomstít svým chytřejším a úspěšnějším spolužákům, ale zatím nevymysleli, jak na to.

Ale pozor, dámy a pánové. Co tě nezabije, zkusí to znovu.

« Zpět